Naši autoři

Radoslav Kozák rozhodně není na české literární scéně nováčkem. Jeho povídky se objevily v několika antologiích – u značky Fobos Našeho nakladatelství například ve sborníku V Královských zahradách. U Ženy s polovinou tváře je znovu patrný výrazný autorský posun: jde o sebevědomý, promyšlený román, jehož kvality potvrzují i velmi pozitivní ohlasy na slovenských portálech - někteří čtenáři ho dokonce označují za jeden z dosud nejlepších hororových románů slovenské tvorby. 

Tvůj nejnovější literární počin, Žena s polovinou tváře, po několika měsících od vydání na Slovensku míří i do Čech. Můžeš knihu představit českým čtenářům?

Příběh sleduje Natálii, která nastupuje jako pracovnice v terénu k nadaci pomáhající bezdomovcům. Je to temné a drsné prostředí ve skrytých zákoutích hlavního města, která každý rád přehlíží. A právě v nich se skrývá... ONA. Tajemná žena s polovinou tváře, která Natálii děsí už od dětství. Tehdy hlavní hrdinka prožila traumatický zážitek v jedné opuštěné továrně a nyní, jako dospělá, je nucena se tam vrátit, aby čelila svému strachu. Mezitím kolem ní mizí lidé, bezdomovci říkají podivné věci a smyčka se stahuje, když zjistí, že ulice, které zná od dětství, pro ni již nejsou bezpečné.

Vycházel jsi přímo z nějaké bratislavské legendy, tzv. urban legend?

Nejedná se o městskou legendu. Některé postavy v příběhu jsou inspirovány skutečnými lidmi. Stejně jako Natalie jsem se i já v autobuse setkal s ženou s polovinou tváře. Je pravdou, že nešlo o nadpřirozenou bytost, ale i tak to byl dost nepříjemný zážitek. Ne že by ve mně vyvolal strach, ale spíše smutek a lítost. Všichni na tu ženu zírali a já si uvědomil, jak těžký musí mít život. Myslím, že když se člověk ocitne v takové situaci, je velmi snadné začít nenávidět celý svět. Neopovrhuji klasickými padouchy z béčkových filmů, mám je rád, ale mnohem raději píšu o těch, kteří mají pro své ohavné činy nějaký důvod. Silný příběh by neměl prožívat jen hlavní hrdina, ale i jeho protivník. A Žena s polovinou tváře je také trochu i o tom, že si někdy nevědomky vytváříme vlastní nepřátele. To platí jak pro jednotlivce, tak pro společnost jako takovou.

Abych řekl pravdu, dílo mi hodně připomínalo legendu o Candymanovi. Jsi překvapený, že ho zmiňuji, nebo si z něj podvědomě také čerpal?

Candyman mi vůbec nepřišel na mysl, ale teď, když to zmiňuješ, není to špatné přirovnání. Fascinuje mě, co všechno lidé dokáží v příbězích najít a jaké paralely vytvořit. Jsem rád, že si čtenáři knihu přeberou po svém. Jakmile je text venku, je zcela na nich, jak ho interpretují a co v něm všechno najdou. Nedávno jsem se například dozvěděl, že má novela Prokletý záliv jedné z mých kolegyň autorek připomíná knihu Karla Čapka Válka s mloky. To mě překvapilo mnohem víc než tvá zmínka o Candymanovi. Povídka se z větší části odehrává na ulici mezi lidmi na pokraji společnosti. Lokace a postavy jsou velice dobře vykreslené. 

Máš zkušenosti s podobným druhem charitativní činností?

To nemám, ale o bezdomovce není bohužel v Bratislavě nouze. Mnohé z popsaných situací v knize vychází z mých skutečných zážitků z minulých let, které jsem v hlavním městě prožil. Samozřejmě jsem také zkoumal, jak taková práce s bezdomovci probíhá, a snažil jsem se ji co nejvěrněji popsat, ale musel jsem také popustit uzdu fantazii a dovolit si určitou tvůrčí svobodu. Koneckonců, příběh je král a občas musí jít detaily stranou.

Jak si zatím vede kniha u vás na Slovensku? Máš od čtenářů zpětnou vazbu?

Jistě, mám. Zatím jsou ohlasy velmi pozitivní. Všechny tři mé knihy recenzenti a čtenáři přijali více než dobře, čehož si velmi vážím, i když si jsem samozřejmě vědom svých nedostatků a snažím se stále zlepšovat a s každým novým dílem posunout dál. Objevily se komentáře o světové kvalitě a nejlepším slovenském hororovém románu. Jsou to samozřejmě subjektivní názory, ale i přesto z nich mám velkou radost. Chvála knih je nejhezčí kompliment, jakého se může autorovi dostat. Ale samozřejmě přijímám konstruktivní kritiku, a stejně tak i tu nekonstruktivní. Rozmanitost názorů je naprosto v pořádku. Koneckonců než se kniha dostala k vydavateli, prošla rukama zkušených a kvalifikovaných redaktorů a beta čtenářů, což mě dostatečně ujistilo v tom, že byly vychytány veškeré potenciální chyby a nepřesnosti, které mohl prvotní rukopis skýtat. Taková pomoc je naprosto neocenitelná. Například známí autoři v USA často využívají celé týmy placených redaktorů, kteří s nimi na textech pracují. Naši autoři a vydavatelé si tento luxus nemohou dovolit, ale snažíme se konkurovat zahraničí, jak nejlépe umíme. Co však nedokážeme, je přesvědčit čtenáře, kteří kategoricky odmítají domácí díla. A těch je bohužel poměrně dost.

V minulosti ses mi zmínil, že máš obavy z českého překladu. Sám mohu ale již nyní potvrdit, že se povedl a kniha se čte velice dobře. Máš s překlady nějakou špatnou zkušenost? Myslíš, že se toho dá na překladu ze slovenštiny do češtiny hodně pokazit?

Ano, mám. Nebudu konkrétní, ale v zásadě moje první povídka přeložená do češtiny (na kterou už si stejně nikdo nevzpomene) velmi utrpěla kvůli špatnému překladu. S podobnou věcí se potýkali i někteří moji kolegové a před něčím podobným mě varovali. Jelikož jsem nedávno začal spolupracovat s největším slovenským nakladatelstvím (které mimochodem také vydalo knihu Žena s polovicou tváre) jako překladatel, ještě více si uvědomuji hodnotu opravdu kvalitního odborníka a vím, že existuje mnoho způsobů, jak lze překlad pokazit. Věřím tedy, že Naše nakladatelství věnovalo překladu velkou pozornost, a pokud kniha nebude mít u čtenářů úspěch, vina padá zcela na mou hlavu. Ale samozřejmě doufám, že se tak nestane. Velmi si vážím možnosti u Našeho nakladatelství publikovat a pevně věřím, že to nebude naše poslední spolupráce.

Na čem právě teď pracuješ? Je ve výhledu další román?

Pracuji na spoustě věcí a nejspíš bych měl zpomalit. Říkám si to už asi tři roky, ale místo toho jsem se pustil do dalších aktivit. Založil jsem vydavatelství audioknih, kde připravujeme několik nových titulů. Další nekonečná práce je s časopisem Charon, s kterým máme velké plány. Dokončil jsem natáčení svého prvního krátkometrážního hororu, ke kterému jsem napsal scénář a režíroval ho. Ten je momentálně ve fázi postprodukce, ale ještě máme před sebou spoustu práce. Také jsem právě odevzdal svůj první překlad, který nyní projde redakcí. A do toho všeho pracuji jako sportovní redaktor ve společnosti Flashscore (Livesport v České republice), kde lidem každý den přinášíme novinky ze sportovního světa. Ale chápu, že čtenáře zajímá především mé psaní.  Jsem asi ve čtvrtině svého dalšího románu s pracovním názvem Boh v hline. Bude velmi osobní, děsivý a melancholický. Alespoň to je můj záměr. Mimo to pracuji na pokračování první slovenské hororové antologie Farby strachu, kde jsem jedním z editorů a do které bych rád přispěl i svou povídkou – tedy za předpokladu, že najdu dostatek času a energie.

Zmínil jsi časopis Charon, jehož jsi šéfredaktorem. Jedná se o e-časopis zaměřený na hororovou literaturu, který čtenářům pravidelně přináší povídky, rozhovory a články o temné fantastice. To musí zabrat fůru času. Vůbec si neumím představit, kde při tom všem bereš ještě čas na psaní.

Právě že nikde. To je můj problém posledních několika měsíců a v novém roce bych si to přál změnit. Ale Charon je prostě srdcovka, takže mě práce na něm baví. Navíc mám skvělé kolegy, kteří jsou ochotni převzít na sebe velkou část práce a ve skutečnosti za ni nesou většinu odpovědnosti. A všichni jsme velmi vděční za podporu a zájem slovenských a českých čtenářů. Rádi dáváme prostor domácím i zahraničním autorům (vždy máme alespoň jednoho z České republiky, dokonce i v českém jazyce). Časopis je zdarma, takže se nebojte ho vyhledat, nic vás to nebude stát. Tedy možná kromě vaší duše.