Naši autoři

Martin Černý je zpěvák, skladatel, textař a hudebník orientovaný původně na bluegrass, dnes spíše na country. Spoluzakladatel skupiny Blanket, člen kapely Rangers Band, která v prosinci 2023 ukončila činnost. Jako sólista hostoval v programu Věry Martinové či Petra Spáleného, spolu s Blanketem i při koncertech Karla Gotta. Soukromě vystudoval klasický zpěv na Pražské konzervatoři.

Již v dětství psal drobné povídky, fejetony a básničky pro pobavení spolužáků a rodiny. Později se při působení v amatérských kapelách začal zabývat psaním písňových textů vážněji, s následnou profesionalizací pak psal texty jak pro sebe, tak pro mnohé jiné, známé i méně známé, interprety. V dubnu 2024 vyšla jako audiokniha sbírka jeho povídek Tak jsem se rozhod…, kterou načetl Jan Szymik.

Pavilon šelem se odehrává v zoo a je to příběh plný zvratů, v němž jde protagonistům mnohokrát o život. Prozradíte nám, kde se vzala inspirace k tak drsnému příběhu?

Prozradím, rád. Jako malý kluk jsem zoologickou „žral“. Byl jsem tam denně. Jakmile jsem měl po škole volný čas, mazal jsem do zoo, kde jsem byl členem přírodovědeckého kroužku a Kruhu přátel zoologické zahrady. Můj tehdejší vedoucí byl pan doktor Evžen Kůs, s kterým jsme měli velmi blízký vztah a díky jeho porozumění jsem prakticky poznal celé zákulisí zahrady. A, samozřejmě, i technické problémy té doby.

Můžete nám trochu představit hlavní hrdiny Pavilonu šelem? S jakými charaktery se čtenáři setkají?

Hlavní hrdina je veterinář Karel Holý, odborník na exotickou faunu a vynikající chirurg. Vedle něho mladý asistent Mráček, velmi aktivní a schopný, vystudovaný veterinář, a pan doktor Kolava, trochu zpomalený, ale patřící k inventáři lékařů, respektive veterinářům s letitými zkušenostmi. A pak Zámecký, ředitel a manažer dosazený na místo bez zkušeností vedení takové instituce, prospěchář, který se cítí být hodně nad věcí, aniž by o chodu zahrady něco věděl. A ještě Kamil, malý, ale statečný a vizemi obdařený kluk. Víc neprozradím.

Zápletku jste zasadil do 90. let minulého století. Myslíte si, že by k něčemu podobnému, jako zažívají postavy v příběhu, mohlo dojít i dnes?

Já myslím, že ne, i když se asi tyhle věcí stávají pořád – myslím tu malou domů a podobnou vychytralost při vedení takového podniku a možnosti ekonomicky ovlivňovat chod instituce. Ale dnes je zabezpečení jedna z primárních věcí, a tak snad, tedy doufám, se to nestane.

V knize se prostřednictvím jedné z postav ozývá kritika těch, kteří si chtějí jen nahrabat pro sebe a nehledí při tom na možné důsledky svých činů. V tomto je příběh asi dost univerzální a přesahuje své časové vyhranění. Doufal jste při psaní, že tenhle rozměr ve čtenářích zanechá i morální poselství?

Ne. Je to jenom fikce, fantazie, pobavení a relaxace, i když, bohužel, dost často to tak je. Ale to nechci komentovat, na to jsou jiní, politicky a manažersky odpovědní lidé. Já jsem to jenom napsal tak, jak mi hlava dovolila.

Jak už jste naznačil výše, svou roli hraje v Pavilonu šelem i jistá forma nadpřirozena. Je pro vás tento aspekt důležitý i v osobním životě, nebo jste ji použil jen jako prvek k eskalaci příběhové linky?

Víme, co je nadpřirozenost? To, čemu věříme nebo nevěříme? Jde o hodně složitou součást našeho života. Jsou věci, které se dějí a jsou okolo nás a my si je neumíme vysvětlit. Věřící člověk si řekne, že to je vůle boží, ateista že  je to divný, ale ty věci se stávají a zatím nikdo vědecky nedokázal, že to je tak či onak. Já sám jsem ateista, ale když mi zemřeli rodiče, tak se mi po nějaké době v noci zdálo, že na mě mluví otec s mámou a táta mě naprosto realisticky a familierně oslovil a řekl, že to tam (někde) mají dobrý a že se mají dobře a cítí se šťastní…! Byl to velmi živý sen. Nevím…

Celý život se věnujete hudbě, v poslední době především country. Vnímáte nějakou spojitost mezi psaním hudebních textů a klasických knih, nebo jsou to pro vás naprosto odlišné disciplíny?

Ano, jsou. Když píšete text písně, musí mít melodiku, přízvuky – čeština je dost náročný jazyk, a když napíšete že „Andulka má červenou sukničku“ a dáte přízvuk na druhou slabiku podle melodie,  je to špatně, ač se to někdy dobře rýmuje  se zbytkem textu. V našem jazyce jsou přízvuky na první době, a to by měl dobrý textař respektovat. Jinak psaní knihy je na vás, tam to neplatí, tam jsme skutečně svobodní…

Jak byste popsal ideálního čtenáře své knihy? Myslel jste při na někoho „konkrétního“, nebo jste se snažil vystavět příběh univerzálně, aby oslovil každého bez ohledu na věk nebo zájmy apod.?

Ten příběh je, jak říkáte, univerzální pro všechny kromě dětí – pro ně by to nejspíš nebylo vhodné.

Co považujete při psaní za nejtěžší? Máte nějakou „psací rutinu“, kterou byste každodenně dodržoval, nebo spíše čekáte na inspiraci a vhodnou náladu?

Přesně – na tu vhodnou náladu! Někdy sednu k psaní a vůbec nic mě nenapadá, a někdy se najednou rozsvítí a musím rychle jít a zapsat to, než zapomenu, ať už se jedná o text, rým nebo nápad. Je to zvláštní, ale je to tak.

Máte nějaký svůj spisovatelský vzor? Které žánry nejraději čtete?

Jako vzor pro mě funguje, řekl bych, Roal Dahl – jeho povídky mě oslovily opravdu hodně a jako inspirace mě přivedly k nápadu souboru vlastních povídek Tak jsem se rozhod, které vyšly  jako audiokniha v dubnu 2024. Dále Arthur C. Clark, Arhur Hailey, mám rád sci-fi, literaturu faktu i detektivky typu od Ed McBaina a knížky o přírodě. Z českých mám velmi rád knihu Miroslava Neumanna Ocelová past – velmi kvalitně popsaná tehdejší emigrace z Československa. A potom Vinetoua Karla Maye, vynikající český překlad z šedesátých let v první osobě, třídílná série s ilustracemi Zdeňka Buriana.

Plánujete už nějaký další příběh, nebo si v současnosti od psaní dáváte pauzu?

Zatím ne, ale na popud paní Marie Formáčkové (díky níž ožila knížka Pavilon šelem) dávám dohromady autobiografiii o svém nejen hudebním životě. Dělal jsem několik let kromě hudby i filmařinu a párkrát se mi poštěstilo stát se asistentem hvězdných hollywoodských jmen, jako např. C.T. Howella, Hilary Swank, Matta Damona či Bruce Willise.  Bude to trochu pracné dát všechno dohromady, ale baví mě to. A potom mám v hlavě už trošičku zapálený ohníček nového thrilleru. Ale to až později.