Naši překladatelé a redaktoři

Pozvání na rozhovor přijala i Tereza Plachá, překladatelka knihy Ukradené jazyky, Půlnoční knihovna nebo Panství Loch Down. Pojďme se podívat, co na sebe prozradila v rozhovoru s Alešem Richterem, a co říká na nový román.

Tereza Plachá vystudovala obor Anglický jazyk na Univerzitě Pardubice a Překladatelství anglického jazyka na Masarykově univerzitě v Brně. Překládá pouze z angličtiny, ale fascinují ji i jiné jazyky a ráda tuto fascinaci propojuje s nadšením pro sborový zpěv, a tak si kromě českého pěveckého sboru vyzkoušela i anglický, norský a švédský. Na studiích v severním Norsku ji kromě sborového zpěvu uchvátilo také pletení – v Norsku totiž opravdu plete každý bez rozdílu. S jehlicemi v rukou a klubíčky příze u nohou tak často hltá anglofonní kulturu ve všech jejích podobách, ať už jsou to seriály, zfilmovaná klasická díla britské literatury, koncerty, audioknihy nebo třeba britské vědomostní soutěže. V překladech se věnuje nejraději napínavým příběhům s dobře vystavěnou zápletkou, ale nebojí se ani výzev v podobě veršovaných knih pro děti. Od beletrie si ráda odskočí také k titulkování pro streamovací služby nebo k překladům pro známého výrobce hraček.

Jak dlouho už se živíte jako překladatelka? Máte za sebou hodně překladů?

Dá se říct, že jsem stále začátečník. Překládáním se sice živím na plný úvazek už šestým rokem, ale chvíli trvalo, než jsem se dostala k překladu knih. Ukradené jazyky jsou moje čtvrtá přeložená kniha.

Jaký byl Váš nejtěžší překlad?

Nejvíc mi asi dala zabrat poslední přeložená kniha. Šlo o odbornou, respektive populárně naučnou knihu s názvem Neviditelné ženy, která se zabývá tím, že je svět v mnoha ohledech vystavěný pro muže a ženy zůstávají v lepším případě přehlížené. Ve svém oboru je to podle mě zcela přelomová kniha, protože se opírá o množství tvrdých dat a pokrývá odvětví od technologií přes dopravu až po zdravotnictví. Ale právě množství odkazů na studie z různých oborů z textu činí hutný a náročný materiál k překladu, a tak mi překládání a ověřování termínů zabralo hodně času.

Kniha Ukradené jazyky vypadá podle anotace jako dost mrazivý horor. Bojíte se ráda?

Na konci základní a na začátku střední školy jsem hltala jednu knihu Stephena Kinga za druhou a na kartičku v knihovně jsem si postupně vypůjčila téměř všechny jeho knihy. Na vysoké se můj čtenářský vkus poněkud proměnil, ale po nabídce Ukradených jazyků jsem skočila s radostí, protože jsem se chtěla na chvíli vrátit k napínavým a děsivým příběhům, které jsem kdysi s oblibou četla. A jsem za to opravdu ráda, protože mě kniha nadchla.

Sedne Vám na překlad tento literární žánr nebo je Vám v podstatě jedno, co překládáte?

Abych pravdu řekla, tak teprve postupně zjišťuji, co mě baví překládat. V portfoliu proto zatím mám botanický memoár, fantasy s alternativními vesmíry, historickou detektivku, horor, odbornou feministickou knihu a momentálně překládám fantasy s pohádkovými prvky. Jedno ale vím jistě, baví mě napínavé příběhy a překládání přímé řeči postav hovořících nějakým zajímavým dialektem. Kniha Ukradené jazyky splňuje obojí, napínavé je to až na půdu a překlad průpovídek správce parku Williama Pikea jsem si doopravdy užila.

Co můžete o knize čtenářům prozradit? Na co se můžou těšit?

Knihu bych doporučila všem fanouškům mrazivých hororů, v tomto případě doslova, protože se příběh odehrává v zasněžených coloradských horách. Snoubenci Felix a Faye vyrazí na horskou chatu Fayiných rodičů a kvůli hustému sněžení se ocitnou zcela odříznutí od civilizace. Postupně zjišťují, že horu ovládají temné indiánské síly, se kterými si není radno zahrávat. Jakmile se dozví, že vše souvisí přímo s domem, kde jsou snoubenci nuceni zůstat, a s jeho minulostí, nabývají prožité hrůzy až děsivě osobní rozměr. Víc neprozradím, ale čtenáři se mohou těšit na ještě zvrácenější vývoj událostí.

Román vlastně vznikl rozvinutí kratší povídky, která zvítězila na hororovém fóru NoSleep sociální sítě reddit.com a vysloužila si mnoho nadšených ohlasů. Znáte tuto předlohu? Myslíte si, že ji rozvinutí do románu prospělo? Podobný osud potkalo dílo Růže pro Algernon od Daniela Keyese.

Původní povídku jsem četla, než jsem se pustila do překládání knižní verze, a musím říct, že i z ní mi naskakovala husí kůže. Úplně chápu, proč se povídka mezi čtenáři těší takové oblibě. Autor skvěle pracuje se stíráním hranic skutečného a smyšleného. Zároveň si ale myslím, že povídce víc sluší formát příspěvků na fóru a jsem ráda, že do tištěné podoby autor příběh rozpracoval. Mnohem lépe v knize buduje napětí a vykresluje pohnutky jednotlivých postav. Čtenářova představivost tak jede na plné obrátky a domýšlí si ty nejčernější scénáře. Nestydím se přiznat, že jsem se překládání věnovala jen za bílého dne, protože za tmy jsem se neustále musela ohlížet za sebe do místnosti a bála jsem se, že za oknem ve světle lampy uvidím temnou postavu.

Máte nějakého vysněného autora, kterého byste ráda přeložila?

Asi největší radost bych měla, kdyby se mi jednou poštěstilo dostat se k překladu nějaké knihy Neila Gaimana, protože převádět jeho kouzelně nápaditý styl do češtiny by byla výzva a radost zároveň.“

Terezo, mockrát děkuji za rozhovor.