Úryvky

Úryvek ze stran 142-145

Opět v nemocniční posteli (tentokrát ovšem s výhledem na řeku Charles) Sam propadal hluboké osamělosti a sebelítosti. Žaludek měl po narkóze a dvou dnech prakticky bez jídla jako na vodě. Přestože ho nakrmili solidní porcí léků, stále cítil chodidlo natolik, aby mu bylo jasné, že jakmile prášky ode­zní, přijde opravdu strašidelná bolest. Bál se, kolik ho tohle poslední extempore bude stát – účet měl téměř vybílený – a jak si poradí se zdravotním pojištěním. Ortoped mu tvrdil, že má chodidlo v tak tragickém stavu, až vážně ohrožuje i kotník. „Nevím, kolikrát vám ještě tu nohu zvládneme poskládat, než budete nucen zvážit jiné možnosti,“ řekl Samovi. Jiné možnosti patřily do středověku. Věděl, že teď bude přinejmenším několik měsíců chodit o berlích. Děsil se zbytku zimy a toho, že se bude muset ještě víc než dosud spolehnout na Marxe a Sadie. Z nemocnice jim nezavolal hned po probuzení, protože se styděl. Pořád doufal, že pád nezpůsobí tak velké komplikace, jaké nakonec způsobil. Doufal, že ho jen zašijí a pošlou hned domů s předraženým balením aspirinu a on do toho nebude muset Sadie ani Marxe vůbec zatahovat. Nechtěl, aby si o něm mysleli, že je slaboch, přestože si tak teď připadal. Zesláblý, křehký, osamělý, znavený. Vlastní tělo ho vyčerpávalo, stejně jako jeho porouchaná noha, která nedokázala ustát ani sebemenší projev radosti. Už ho nebavilo pohybovat se neustále s maximální obezřetností, chovat se s maximální opatrností. Chtěl si taky někdy poposkočit, sakra. Chtěl být Ichigo. Chtěl surfovat a lyžovat a skákat padákem a létat a zdolávat hory a vysoké budovy. Chtěl tisíckrát umřít jako Ichigo a probudit se druhý den jako nový, nehledě na hrůzy, jimž bylo jeho tělo o den dříve vystaveno. Chtěl žít život Ichigo, plný nekonečných a neposkvrněných zítřků oproštěných od přešlapů a životních šrámů. A pokud nemohl být Ichigo, chtěl aspoň sedět zpátky v bytě se Sadie a Marxem a pracovat na Ichigo.

Zrovna ve chvíli, kdy se sám uvrhl do nejhlubšího možného zoufalství, spatřil za prosklenými dveřmi Sadie a Marxe. Vypadali jako fata morgána. Oba byli tak přehnaně nádherní, sakra.

Sadie s Marxem si zavolali taxíka a vyrazili za Samem do nemocnice, přestože s ním do konce návštěv mohli strávit jen patnáct minut. „Kolikrát si můžeš připít na svoji první hru?“ řekl k tomu Marx. Cestou se stavili v obchodu a koupili šampaňské a plastové sklenky na sekt.

Sam se styděl, ale zároveň je strašně rád viděl. Nepochyboval o tom, že vypadá příšerně. Chodidlo a kotník měl v neforemné sádře, jednalo se zhruba o stou sádru jeho života. Na tváři a čele se mu rozlévala podlitina hýřící všemi barvami. Jeho kamarádi byli překrásní a plní síly a měli mrazem zrůžovělé tváře, kašmírové kabáty a lesklé vlasy. Kdyby je kdokoliv viděl všechny pospolu, bezesporu by se domníval, že on se řadí k jinému, podřadnějšímu živočišnému druhu. Ale pak sám sobě připomněl: Nejsou to jenom moji kamarádi. Jsou to moji kolegové. Svými kolegy je učinil on sám a to Sama nějakým nepopsatelným způsobem uklidňovalo. Ichigo je k němu navždy připoutalo.

Marx nalil Samovi trochu šampaňského. „Snad ti to nerozhodí ten druhý koktejl, co ti tady namíchali.“

„Co se vlastně stalo?“ zeptala se Sadie.

Sam se vše pokusil převyprávět jako veselou anekdotu. Povídal jim o tom, jak si poposkočil, jak si vzpomněl na tu báseň, jakou měl obrovskou radost a pocit blaha z toho, že hru dokončili. Vynechal tu část s halucinováním vlastní matky. „Znáte tu básničku? O tom, že láska je to jediné, co existuje?“

„To mi zní spíš jako písnička od Beatles,“ řekl Marx.

„Ne, pak tam je ještě něco o nákladu a kolejích.“

„To je od Emily Dickinsonové,“ chytla se toho Sadie. „‚Vždyť náklad je úměrný kolejím.‘ Použila jsem ji v EmilyBlaster.“

„EmilyBlaster! No jasně!“ Sam se rozesmál. „No a tak jsem si přemýšlel nad těmi verši a pak jsem nejspíš zakopnul o obrubník.“

„Takže tě sestřelila Emily Dickinsonová, říkáš?“ vtipkoval Marx.

„Všichni na semináři tu hru nenáviděli, říkala jsem vám to?“ podotkla Sadie.

„Marxi, co byla první věc, kterou jsi poznamenal, když jsi hrál EmilyBlaster?“ ponoukl ho Sam.

„Že je to ta nejagresivnější básnická hra, co jsem kdy hrál, a že člověk, který ji vytvořil, musí být slušně střelenej,“ odrecitoval Marx.

„Takovej kompliment beru,“ prohlásila Sadie.

„A co teď bude s Ichigo, když máme hotovo?“ zeptal se Marx.

„Ukážeme to Dovovi a uvidíme, co on na to,“ řekl Sam.

Sestra, která zrovna měla službu, se blížila sedmdesátce a důchodu, a tak je u Sama nechala až do půlnoci. Dělalo jí radost poslouchat, jak se smějí, pošťuchují a povídají si. Aby se nenudila, hrála sama se sebou často takovou hru, při níž se snažila rozlousknout, jaké panují mezi návštěvníky a pacienty vztahy. Ráda přidělovala jednotlivým lidem vlastní jména a představovala si, co asi v životě dělají a co je spojuje. Toho zraněného chlapce si pojmenovala Tynýnek. Ten Asiat, co vypadal jako model či milovník z telenovel, byl Keanu. A ta menší hezká brunetka s hustým obočím a vrtošivě křivým nosem vypadala jako Audrey. Tynýnek se zdál o trochu mladší než ti další dva. Audrey a Keanu spolu nejspíš nechodili, i když sestře přišlo, že Keanu by proti takovému vztahu asi nic nenamítal. Tynýnek působil tak trochu jako jejich syn, i když to věkově vůbec nesedělo. Možná to byl mladší bratr jednoho z těch dvou? Mohla by Audrey být Tynýnkova holka? Nebo že by chodil s tím druhým chlapcem? Když ho požádal o trochu vody, Keanu ji obstaral s takovou něhou. Zároveň se však nedalo přehlédnout, jak blízko k Tynýnkovi má Audrey. Zatímco Keanu seděl na židli, Audrey si lehla do postele vedle Tynýnka s bezstarostností, jež se vidí jen ve chvílích, kdy máte v druhého naprostou důvěru. Dotýkali se špičkami prstů a téměř to působilo, jako by ona byla prodloužením jeho a naopak. To je lásky, pomyslela si sestra. Nakonec se ale dovtípila, že spolu nikdo z nich nic nemá, a to ji trochu zklamalo.