Úryvky

Přistihl mě, když jsem si zpívala nějakou odrhovačku, co zrovna v podniku hrála. Psal se rok 2000, takže o bezduché hity opravdu nebyla nouze – nahrál ho buď nějaký boy band, teenagerka v krátkém tílku, nebo svalnatec s ucpanými dutinami. Bezmyšlenkovitě jsem čekala na baru. Že zpívám, mi došlo, až když se v mém periferním vidění objevil jeho potutelný úsměv, a hned jsem ztuhla studem. 

„Hrozná písnička,“ prohodila jsem a urputně jsem se snažila znít u toho co nejpřirozeněji. „Ale nejde dostat z hlavy.“ 

Znali jsme se takovým tím klasickým vysokoškoláckým způsobem. Nikdy jsme se navzájem nepředstavili ani jsme spolu nemluvili. Říkali mu Joey, ale já se v ten moment rozhodla, že zdrobnělé jméno k němu nesedí. Už kvůli tomu, jak byl vysoký. Opřel se loktem o bar. „Když ji nedokážeš dostat z hlavy, tak asi nemůže být tak hrozná, ne?“ 

„Ale jo.“ 

„Vždyť ale funguje,“ namítl. „Úkol splnila. Je populární.“ 

„Úkoly plní i Dick Cheney,“ odpověděla jsem. „Populární byli i nacisti.“ 

Zase ten úsměv. 

Barman mi podal pivo. S radostí jsem si ho vzala a studený půllitr jsem si přiložila ke tváři. Píseň dohrála a nastalé ticho přehlušily zvuky hospody: led, co chrastí v šejkru, míček, co poskakuje ve fotbálku, pár, co s hrůzou huláká na televizi nad barem. Joe si objednal a vytáhl z kapes zmuchlané bankovky. Už jsem se chtěla vrátit ke stolu, ale zrovna začala hrát skladba „Sara Smile“ od Halla a Oatese a on zasténal.  

„To je tak dokonalá písnička.“ Pročísl si změť tmavých kudrlin a pomalu sjížděl rukou po tváři, zatímco se zaposlouchal. 

Hall a Oates! Ty jsem zbožňovala! Z jukeboxů tenkrát vyhrávali jen zřídkakdy. Většině lidí, které jsem znala, připadal jejich osmdesátkový zvuk přeslazený a zároveň ne dost starý na to, aby se znovu vrátil do módy, byť tento názor se měl už zanedlouho změnit. Opřela jsem se o bar vedle něj a zaposlouchala se do té nádherně svůdné první sloky. 

„Spíš bych řekla,“ nedokázala jsem si pomoct, „že to je dokonalá nahrávka. Ne dokonalá písnička.“ Poznala jsem, že mě už napůl pochopil, ale stejně jsem své tvrzení začala obsáhle odůvodňovat, jako by šlo o něco mnohem složitějšího: „Dokonalá písnička má silnější kostru. Text, akordy, melodii. Dá se zahrát nebo zprodukovat různě, ale vždycky bude skvělá. Vezmi si třeba ‚Both Sides Now‘ a přejděme, že se ze mě právě stala holka, co na baru vykládá o Joni Mitchell. Tu písničku zvládne zazpívat kdokoliv, kdo není úplně marný, a stejně ti z toho naskočí husí kůže.“ 

Nemohla jsem vědět, jestli tu skladbu bude znát, ale rychle přikývl. „Přesně.“ 

Skrčila jsem se, abych se celá neztratila v podpaží vysokého chlápka, který se natáhl k baru pro drink. Joe ze mě nespouštěl oči, mířily na mě jako dva bodové reflektory, a tak jsem pokračovala. „A teď ‚Sara Smile‘ – dokážeš si představit, že by to nezpíval DarylHall, navíc přesně tak, jak to nahrál v ten konkrétní den?“ Joe nastražil ucho. Daryl Hall na to odpověděl táhlou elegantní frází. 

Zvedla jsem prst a melodii jsem obkreslila ve vzduchu. „Vidíš? Na celé sloce jsou nejkrásnější ty jeho improvizace, jak si tam hraje s hlasem. Skvělá písnička se tím dá buď vylepšit – samozřejmě teďka mluvím hlavně o poprocku –, nebo úplně zkazit. Ale nemůže na nich celá stát.“ 

Joe se netvářil ani povýšeně, ani znuděně, což byly nejčastější reakce, které jsem si za takové přednášky obvykle vysloužila. 

Ani mě nezačal poučovat, že všechno je relativní, včetně toho, jak si představujeme „dobrou hudbu“, přičemž by ty uvozovky názorně ukázal rukama. Místo toho jenom pozvedl lahev piva, chvíli si hrdlo přidržel u rtů a napil se. 

Ten dlouhán, co stál vedle nás, ho v tu chvíli plácl po rameni a Joe ho podle záblesku v očích poznal, takže se zdálo, že jsme skončili. Ale než jsem stihla odejít, Joe se zase otočil ke mně. 

„Jak že se jmenuješ?“ Přimhouřil přitom oči a nasadil zamyšlený výraz, jako by se díval na třísku, kterou potřebuje vytáhnout. 

„Percy,“ odpověděla jsem. „Tak ahoj.“ 

Vrátila jsem se ke stolu, kde moje spolubydlící s přítelem plánovala párty, kterou jsem nechtěla pořádat. „Konečně,“ řekla Megan, když jsem dosedla na dřevěnou lavici naproti nim. „Myslíš, že bude stačit velká lahev vodky? K tomu jeden sud a nějaký nealko jako brzdu?“ Ukázala mi popsaný papírek přilepený do diáře. „Vyšlo by nás to každého na padesát dolarů. Pokud nebudeme chtít red bull.“ 

Megan studovala dějiny umění, ale nejspokojenější mi připadala, když prováděla jednoduché výpočty. Její přehnanou organizovanost jsem snášela díky malým rebeliím, které jsem si dopřávala: tu nezašroubované víčko od zubní pasty, tu pozdě zaplacený účet za telefon. Všechno přesně s mírou, abych ukojila svůj vnitřní hlad po chaosu, ale aniž bych ohrozila naše přátelství. Bylo pro mě důležité, už jenom pro svou vzácnost. Jako diamant, který je ošklivý. 

„Povídala jsem Trentovi, že jsme spolu řešily, že nepozveme celou planetu,“ usrkla si cosmopolitanu a důležitě se na přítele podívala. Chudák Trent. Čekala jsem, že touhle dobou už spolu nebudou. 

„Přijde i Joey Morrow?“ zeptal se mě Trent, který jedním okem sledoval Megan. Když jsem pokrčila rameny, zatlačil na mě: „Bavila ses s ním na baru, ne? Chodím s ním na ekonomii.“ 

Megan se otočila a vykoukla z našeho boxu. „Á, tenhle. Joey a Zoe, co je baví Bowie. Jo, ti jsou v pohodě.“ 

Věděla jsem to. Že s někým chodí. Zadívala jsem se na něj a vzpomněla jsem si na jednu romantickou komedii, kterou jsem viděla v žalostně naivním věku. Hlavní hrdina se tam toužebně dívá na krásnou ženu a povzdechne si: „Takovéhle holky už se rodí zadané.“ Joe měl dokonale tvarovanou čelist a velké oči posazené daleko od sebe, ale na druhé straně rovnice přitažlivosti (kterou jsem si taky odnesla z romantických komedií) to vyvažoval orlí nos, mezera mezi zuby a příliš kostnatá ramena na vytáhlé postavě. Ale jak on ty dlouhé končetiny ovládal, jako by byly pro jeho neposednou energii přímo dělané. Jak bezprostředně se usmíval, jak bezelstně se mračil, když ho zasáhly tóny oblíbené soulové skladby. Takoví kluci už se rodí zadaní. 

„Bacha, Amoeba,“ utrousila Megan a rychle mi pohledem naznačila, co se děje za mými zády. 

Cítila jsem, jak se mi zrychlil tep, ale neotočila jsem se. Věděla jsem, že mluví o zaměstnancích Amoeba Music, legendárního hudebního obchodu v Berkeley, kde jsem pracovala v druháku, než jsem přestoupila do méně známého konkurenčního podniku Rasputin Music, jenž stál o kousek dál ve stejné ulici. Amoeba, noční můra plná pompézních snobů a taky dějiště jednoho naprosto děsivého sexuálního zážitku. Rasputin byl v pohodě, ale nudila jsem se tam a o hudbě se tam reálně nikdo nebavil. Proto jsem teď pracovala jako servírka v restauraci, kde mi platili dvakrát tolik, a radovala jsem se, že jsem se celé té party zbavila. 

„Jenom prváci,“ doplnila Megan čerstvé informace. „Ten, co má kotlety, a dva další. Neil ne.“ 

Samozřejmě. Neil by do baru, který je daleko od kampusu a nalévají tam i lidem s otřesně zfalšovanými doklady, nikdy ani nepáchl. Adrenalin v mém těle opadl. 

„Chceš je pozvat?“ zeptala se. „Máš dvě vteřiny, aby ses rozhodla.“ 

Zaskočilo mě to. Nesnášela jsem je, ale aspoň jsme se měli o čem bavit. „Dobře!“ vyhrkla jsem přesně ve chvíli, kdy kolem nás ta skupinka prošla, aniž by na nás byť jenom kývli, natož aby se s námi dali do řeči. Trent hvízdnul nízký tón, který se dal vyložit jako soucitné gesto, ale i výsměch. 

Jakmile prošli, všechny jsem je i zezadu poznala. Jako kolegové jsme si moc nerozuměli. Na to se příliš snažili zalíbit se tamním mazákům. Těm, co měli zkušenosti s tvrdými drogami a žili někde v Oaklandu s prapodivnou sortou spolubydlících. Ten s kotletami se mi jednou vysmíval, že neznám kapelu Brian Jonestown Massacre, načež jsem mu vyčetla, že toho „zná spoustu, ale nic pořádně“, což jsem si ostatně myslela stále – lidi jako on přistupovali k hudbě jako sběratelé a důležitější pro ně bylo nasbírat ohromné množství vědomostí než nacházet v muzice radost. I tak by se slušelo aspoň pozdravit. 

Megan se na mě otočila a beze slov mi pohledem poskytla útěchu. Já stejným způsobem poděkovala. „Koupíme si red bully jen pro sebe,“ rozhodla jsem a Megan se nadšeně usmála. 

Trent začal naznačovat, že už by se s Megan měli vydat k němu domů, přestože bylo teprve deset a zapsali jsme se do fronty na fotbálek. Aspoň jsem na chvíli vytáhla paty, pomyslela jsem si. Aspoň s nimi nebudu muset dál diskutovat o tom, čím naředit vodku. Trent ke mně přisunul půlku rozpitého piva a následoval Megan, která se zvedla od stolu. To pivo chutnalo jak guma, ale stejně jsem ho pila, a to ve spěchu, protože jsem si uvědomovala, že mi dochází čas – holka může v baru sedět o samotě jen určitou dobu, než začne vypadat podezřele. Předstírala jsem, že se zajímám o vitrážovou lampu, co visela nad stolem. 

„Dej mi příklad, co splňuje obojí.“ U mého stolu stál Joe. 

Napila jsem se piva, abych zakryla úsměv, a snažila jsem se rychle vymyslet odpověď. „‚In My Life‘ od Beatles,“ řekla jsem. 

„Myslím původní verzi, kde má George Martin to podivné zrychlené sólo na klávesy. Dokonalá písnička s dokonalou kostrou, navíc výborně vystihuje daný moment.“ 

„Hm,“ řekl, zjevně zklamaný mou odpovědí. Posadil se naproti mně. „S těmi zdvojenými vokály podle mě udělali chybu.“ 

Založila jsem si ruce a snažila jsem si píseň přehrát v hlavě. 

„Lennon na těch efektech trval, protože nesnášel svůj hlas,“ pokračoval. „Ale je to přece celkem intimní zpověď – měli bychom mít pocit, že nám to zpívá sám, nemyslíš?“ 

„Děláš, jako by tam s ním zpíval celý sbor, ale tak to není,“ namítla jsem. „Je to prostě John, akorát několikrát přes sebe.“ 

„A má to určitě ilustrovat jeho rozpolcenou osobnost, viď?“ ušklíbl se. „To zní jako pitomá fráze hudebního publicisty.“ 

Začínala jsem uvažovat, jestli náhodou nemá s tou písničkou pravdu, ale chtěla jsem poslední slovo: „‚Pitomá fráze hudebního publicisty‘ zní přesně jako pitomá fráze vysokoškoláka.“ 

Podíval se na mě přes okraj půllitru, a když pil, trochu se usmíval. „Ale pořád je to dokonalá písnička,“ uznal. „To je důležitější.“ 

„Neříkej.“ 

Povídali jsme si dál, nešlo přestat. Čas se lepil a natahoval jako karamel. Střídavě jsme vybírali písně, které nějakým zázrakem jukebox skutečně obsahoval. Překryv našich hudebních vkusů se neustále rozrůstal dál a dál, až se zdál nekonečný: indie rock a kolektiv Elephant 6, celé šedesátky, požitek z popu bez jakéhokoliv studu. Když jsme dopili, na několik matoucích minut zmizel, načež se vrátil s plným džbánem piva a dvěma čistými sklenicemi a hned jsme pokračovali dál. Náš box se dřevěnými lavicemi působil jako samostatná místnost oddělená třemi vysokými stěnami. Když jsme se čas od času rozhlédli, jako bychom zbytek baru – potemnělý, šerý, plný normálních lidí – sledovali z velké dálky. 

Nenuceně jsem ho pozvala na párty, ale řekl mi, že má zrovna táta Zoe narozeniny. „Znáš Zoe?“ naklonil se přes stůl, teď už s uvolněným výrazem. 

„Ne.“ Zoe byla punkerka, co má vkus – hubená jako tyčka, úzké boky, krátká trička a boty na platformách, odbarvené vlasy s černými odrosty. Na podzim spolu přijeli jako hotový pár, přestoupili k nám do třeťáku z nějaké předměstské školy, oba studovali politologii. 

„Myslím –“ Rychle se rozhlédl po lidech v hospodě a pak se podíval na mě. „Myslím, že já se Zoe jsme něco jako dokonalá nahrávka, co vyžaduje kontext – rodinu, kamarády, svoje město. Ale nad tou kostrou našeho vztahu občas pochybuju.“ 

Nejdřív jsem se zacítila provinile, jako bych za ten problém, který u své přítelkyně našel, mohla já. Pak mě na okamžik zachvátila panika, že by mohl být nezadaný, čímž by se nepochybně z celé situace stalo něco, s čím bych si nezvládla poradit. A tak jsem začala rychle couvat: „Dokonalá nahrávka není nic k zahození! Může být taky úplně nejlepší! Než jsem začala blábolit, byl jsi ze ‚Sara Smile‘ úplně vedle!“ 

Přikývl a palcem přejel přes iniciály vyryté do stolu. „Pravda. Život bez ní si stejně ani nedokážu představit, takže tak,“ poklepal na stůl a ukončil téma. 

To mi ulevilo natolik, že mě hrůza opustila. Opřela jsem se o opěrku boxu a on udělal totéž. Zírala jsem na zbytky pěny, jež ulpěly na sklenici, a zamyslela jsem se nad jeho přirovnáním: vztah jako dokonalá nahrávka. Přišlo mi skvělé, že jednu malou poznámku, kterou jsem utrousila o popové písničce, přetvořil v něco tak emocionálního, tak reálného. Vychutnávala jsem si to jako bonbonek. 

V baru teď svítila jen tlumená světla, což značilo, že se blíží zavíračka. Joeův obličej v té záři vypadal jinak. V očích jsem zahlédla smutek a odhodlání, něco nesmírně živého. Najednou jsem v hrudníku ucítila obrovské pnutí, jako by se ve mně otevíraly dveře úplně dokořán. Posunul se na kraj lavice, kývl na pár lidí, kteří stáli u dveří, a otočil se zpátky na mě. „Můžu ti poslat písničku, na které pracuju?“ 

Takže to byl hudebník. Zpracovávala jsem to několik dalších dní a náš rozhovor jsem si ve světle té nové informace dokola přehrávala v hlavě, ale v ten okamžik mě to ohromilo. Beze slova jsem mu napsala adresu na ubrousek. Když vstával, praštil se hlavou o zavěšenou lampu a pak si zapnul ošoupaný kabát. Já zůstala sedět. 

„S kým jsi přišla?“ zeptal se. 

„Jenom s pár lidmi, co mě dokážou snést,“ odpověděla jsem. 

„Už odešli.“ 

„Tak nepůjdeš s námi?“ 

„Né,“ odmítla jsem a vtom mi došlo, že potřebuju důvod. 

„S muzikanty se nebavím.“ 

„A proč?“ zasmál se, když pomalu couval ke dveřím. 

Protože jim neskutečně závidím. „Protože mě vždycky zklamou,“ vybrala jsem nakonec jinou, ale stejně pravdivou odpověď. 

Zvedl pěst, v níž držel ubrousek s mou adresou. „Beru to jako výzvu!“ 

Zůstala jsem sedět u stolu, dokud někdo z obsluhy neodnesl všechno špinavé sklo a dokud se můj šok nezačal měnit ve zvědavost. Jeho song bude buď průměrný, nebo strašný, ale i tak mě bavilo nad ním už teď přemýšlet a představovat si ho. Zastřený zpěv a akustické nástroje? Skřípavé pípání syntetizátorů? Cestou domů jsem si koupila kousek pizzy, a když jsem ji za chůze jedla, zamastila jsem si koutky překvapivě nezadržitelného úsměvu.