Úryvky

Úryvek z kapitoly Kvítek jabloňový od str. 121:

Moje matka byla štíhlá jako proutek, na sobě měla jednoduché bílé svatební šaty a smála se ženichovým vtípkům. Otec jí visel na krku, olíbával ji a hladil, ach miláčku, opakoval, ty můj kvítku jabloňový, ty moje bohyně.

„Chovej se slušně,“ napomínala ho matka. „Hele, jde sem moje sestra, vyndej to žváro z pusy.“

Vtom dovnitř dveřmi magistrátu vtrhli jediní svatební hosté — matka mojí matky, babička Kerttu, a matčina o deset let starší sestra, tetička Aune.

„Mikko,“ představil se otec, „alias Ringo.“

Babička Kerttu slyšela „bingo“.

„Jaké bingo?“ ptala se zmateně.

„Žádný bingo, ale Mikko alias Ringo,“ odvětil otec a ještě jednou to zopakoval, ale když jeho slova ani potom nepadla na živnou půdu, začal ztrácet nervy.

„Ringo je takový jeden pistolník,“ vysvětlila matka babičce. „Zapomeň na to!“

„Já ty srpnové svatby nechápu,“ pokračovala babička Kerttu. „Proč se lidi musí brát takhle na sklonku léta?“

„Ach, tobě to tak sluší,“ švitořila usměvavá tetička Aune, „jsi tak krásná a úžasná, máš tak dobrou povahu a jsi tak ochotná — ukaž, já to vezmu —, to jsi vždycky říkávala už jako malá, už tenkrát jsi byla ohromně skromná.“

„Ale prosím tě,“ smála se matka.

V těch dobách se páry oddávaly jako na běžícím pásu a svatební obřady trvaly stěží tři minuty, ale otec měl jiné plány. Poklekl matce k nohám a přednesl báseň s názvem Můj kvítek jabloňový. Bylo to dost možná to nejsladší vyznání lásky, jaké kdy kdo sepsal. Otec vstal, z kapsy vytáhl prsten, navlékl ho novomanželce na prst a potom ji políbil. Dokonce i smrtelně vážné babičce Kerttu se v koutku okazaleskla slza.

„A kde jsou ženichovi rodiče?“ vyzvídal právník, který se ujal role kněze.

„Vy to nevíte?“ divil se otec; možná si skutečně představoval, že o jeho rodinných záležitostech ví celý svět.

Právník odpověděl, že bohužel neměl to potěšení ženichovy příbuzné poznat, většinu času žil zalezlý ve své ulitě.

„Aha, no, mý rodiče naneštěstí nedorazí,“ řekl otec. „Možná jsou oba mrtvý, jednoho vážně odkráglovali.“

Dotyčný právník kdysi po havárii na motorce ochrnul na jednu stranu obličeje; oční víčko a koutek úst měl povislé jako hodiny na Dalího obraze. Z jeho tváře bylo těžké vyčíst, co se mu honí hlavou, a otec si právníkův výraz možná vyložil tak, že je muž v šoku. Došel si pro další kávu a hned ho uklidňoval, vykládal, že už začal s vlastním šetřením vraždy a viníci se brzy zhoupnou na šibenici. A potom právníkovi vylíčil zápletku, která by vystačila na policejní román i se všemi odbočkami. Bylo to takhle: dědečkova mafiánská manželka svého bohatého, po obrně ochrnutého muže potají zavraždila a shrábla jeho miliony. Skutečným viníkem však byla žena, která sesmilnila s rodinným advokátem, lotrem falšujícím právní dokumenty, čímž svého invalidního exmanžela nepřímo zabila a okradla. A tak dále.

Právník jen zíral, načež otec dodal:

„Já jenom říkám pravdu."

No, moje matka měla při výběru životních lásek nešťastnou ruku už dřív; otec se jí díky své minulosti chovance psychiatrické léčebny Hesperia celkem hodil na seznam. Na střední měla dlouholetý vztah s chlapcem jménem Jussi. Jussi spadl, srazilo ho auto a on upadl do kómatu, z něhož se probudil postižený. Skončil na vozíku. Tehdy matka všechny překvapila. Oznámila, že se za invalidního Jussiho provdá. Tetička Aune a babička Kerttu jí našeptávaly, ať si na krk nevěší postiženého: „Narodí se vám děti se dvěma hlavami!“ Nakonec Jussi, hotové dítě štěstěny, znovu skončil pod autem a zemřel, čímž zachránil matčiny příbuzné před ostudou.

Otec se vyloženě chlubil, že teď má matka očividně větší štěstí — vždyť on umřel přinejmenším patnáctkrát nebo kolikrátže vlastně, ale stejně je pořád naživu! I babičce Kerttuto vyloudilo malý úsměv na tváři, nejspíš si myslela, že otec žertuje.

„Ty Mikkovy řeči nemá cenu poslouchat,“ smála se matka. „Mikko má bujnou představivost.“

„Cože?“ zahřímal otec. „Co to má bejt za cenzuru? Člověka nemůžeš doopravdy poznat, pokud nevíš, co se mu přihodilo.“

„To je ale zábavný kluk,“ brebentila tetička Aune a vypadala opravdu šťastně. „Ten náš Mikko je ale veselá kopa, je tak pohledný a zábavný!“

Bylo po svatbě a babička Kerttu s tetičkou Aune dovrávoraly do taxíku. Aune jim nejprve mávala z bočního okénka a pak ze zadního, zorničky jí rozkvetly jako průzkumníkovi z druhé světové války nadopovanému pervitinem.

„Vážně okouzlující osobnost,“ prohlásil otec.