Spolubydlící na zabití

Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Jenže jemu se to líbilo.

Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát to, že odešel tak snadno. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem se praštila do hlavy, když jsem se snažila utéct jeho ochrance, a upadla do bezvědomí.

Když jsem se probrala, byla jsem v Sebastianově domě. Nabídl mi práci, a sice abych zůstala v jeho paláci a hlídala mu kočku. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych zároveň chtěla uškrtit i si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ale to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo.

Jsem těhotná.

Možná se ptáte, kdo je otec. Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vid­lemi.