Naši autoři

Petře, vaši novou knihu o čtrnáctileté Amonitě, která se rozhodne řešit detektivní příběhy, otvírá poměrně drsná scéna – Amonita najde otrávené své „domácí mazlíčky“ – poštovní holuby. Na křtu jste zmínil, že tento příběh vlastně částečně vymyslela vaše dcera, ještě před lety jako téma své slohové práce, se kterou jste jí trochu pomáhal. Byla už v dceřině práci tato scéna, nebo jste ji přidal až později? A je výběr takové netypického zvířete pro Amonitu něčím podmíněn, nebo je to náhoda?

Celou zápletku první detektivky vymyslela moje úžasná dcera, včetně těch otrávených holubů. Já jsem jí jenom pomáhal vymyslet závěrečné finále, potom jsem příběh trochu rozepsal a přidal k němu pět dalších ze své autorské dílny. Myslím, že poštovní holubi nás oba fascinují tím, jak dokážou najít cestu domů i ze vzdálenosti tisíce kilometrů. Můj dědeček Bohumír dokonce zamlada holuby choval a vyprávěl nám o tom zajímavé příběhy. Třeba o tom, že holuba kotrláka, který létá v kotrmelcích, nesmíte zkřížit s holubem jiného plemene, protože jejich děti pak létají v kotrmelcích jen napůl a zapichují se zobákem do země.

Jeden z detektivních příběhů se odehrává přímo v počítačové hře. Vyzkoušel jste vy sám někdy nějakou počítačovou hru nebo třeba nahlížel dcerám při hraní přes rameno?

Počítačové hry mám moc rád, ale jen ty se silným zajímavým příběhem, tedy adventury nebo hry na hrdiny. Měl jsem moc rád třeba Fallout nebo Machinarium, ale vůbec nejlepší hra všech dob je pro mne Planescape: Torment, ke které se občas rád vracím.

Amonita má sbírku amonitů – tedy vymřelých hlavonožců se spirálně stočenou schránkou, která trochu připomíná ulitu dnešních šneků. Našli bychom podobnou sbírku i u vás doma?

Jednoho zkamenělého amonita sice doma mám, protože stejně po vzoru své hrdinky miluji spirály, ale jeden kus ještě není sbírka. Tak trochu sbírám mince ze starověkého Říma, protože mě baví přemýšlet o tom, kdo slavný s nimi před dvěma tisíci roků platil.

Líbí se mi, že se mladá hrdinka často radí i s dospělými nebo vyloženě staršími lidmi – jako třeba se svou babičkou, výbornou pekařkou, doktorem Klábosem z Kriminologického ústavu, inženýrem Mouděrou z Leteckého muzea, generálem Dědometem v důchodu nebo věhlasným dendrologem Pestíkem. Zařazoval jste starší postavy do knihy jako nositele vědění a paměti programově, například jako protiváhu pouhému vyhledávání na internetu?

Když mi bylo jako Amonitě, besedovat se staříky a stařenkami mě moc bavilo, protože měli spoustu zajímavých vzpomínek z dávných časů, a taky trpělivost si se mnou povídat. Generace mých rodičů mi ve srovnání se stařešiny přišla děsně šedivá a všední. Taky si myslím, že éra internetu jednou (už brzy) pomine, a staří lidé zas budou důležitá studnice informací. Oproti tomu pátrání na internetu je hrozná nuda, pro napínavý příběh takřka nepoužitelné, jen považte: detektiv sedl k počítači a celý den datloval do klávesnice a rejdil myší.

V příběhu narazíme na různé drobné vsuvky vzdělávacího charakteru, třeba o tom, kdo vymyslel české pojmenování klokana nebo že Mozart komponoval operu Don Giovani ve vile Bertramka, většinou okořeněné o nějakou Amonitinu představu, která historický fakt rozvíjí. Napadaly vás takové zajímavosti při psaní samy od sebe, nebo jste text naopak trochu přizpůsoboval tomu, abyste ony historické perličky mohl použít?

Já snad ani nemám v úmyslu nikoho vzdělávat, ale všude kolem nás se stalo, děje a bude dít spousta úžasných příběhů, které sice nejsou na první pohled vidět, ale zanechávají po sobě stopy. A když ty příběhy někdo mazaný, třeba jako Amonita, dokáže vystopovat pod povrchem věcí, je to hrozně zajímavé. Proto o nich rád píšu. A čtenáři o nich rádi čtou.

Za každou kapitolou následuje kvíz. Dá se říct, jestli vám zabralo více času vymýšlení zápletky detektivního příběhu, nebo kvízu jako takového?

Detektivní příběhy jsou složitější, a proto mi jejich vymýšlení dalo víc práce, a naopak ubralo času. Kvízy byly pak takové třešničky na dortu.

Amonita se ráda zavrtává do svého myslokřesla – mamutího ušáku po babičce, nově potaženého látkou s oranžovými spirálami na šedém pozadí – a popíjí ručně mletou kávu. Máte taky nějaké takové myslokřeslo a oblíbený nápoj k přemýšlení?

Ano, myslokřeslo doma mám, a v myslokřesle sedávám, i když není v barvách ohně a popela, to jsem si vymyslel, protože přesně takové by se mi líbilo. Moje myslokřeslo je spíš v barvách brambor a švestek. Černou kávu popíjím také rád, už od dětství, kdysi mi ji vařívala moje prababička Žofie do bucláčku s fialkami. Myslím, že děti by měly pít více kávy, doporučují to i lékaři, a je rozhodně zdravější než ty přeslazené energiťáky.

Ilustrátorka této knihy Galina Miklínová zmínila, že se při ilustrování občas inspiruje svými známými a že by se tedy ostatní měli mít na pozoru. Amonita v bludišti záhad je začátek nové série a chystáte další díl. Inspirujete se také někdy ve svém okolí? Měli by třeba mladí čtenáři této knížky šanci dostat se alespoň okrajově do dalšího dílu jako inspirace pro nějakou postavu – třeba kdyby vám do našeho nakladatelství poslali svůj vlastní detektivní příběh?

Ano, jestliže někdo pošle svůj detektivní příběh, a pokud se mi bude líbit, a když jeho autorka nebo autor bude souhlasit, může se dostat i do některé z příštích Amonitiných záhad.

Moje nejoblíbenější ilustrace z knihy je do modra laděná scéna z botanické zahrady v příběhu s názvem Třikrát sedm měděných hřebíků. Míváte mezi Galininými ilustracemi také své favority, nebo je vnímáte striktně jako celek?

Mně se vždycky nejvíce líbí ta ilustrace od Galiny, na kterou se právě dívám.

Na kontě máte desítky knih, jak pro dospělé, tak pro děti. Máte své texty rád i s odstupem? Listujete vydanými knihami s radostí, nebo vás naopak pronásleduje pocit, že jste někde mohl napsat něco jinak, a raději se ke starším textům nevracíte?

Mám všechny svoje knížky rád, i když je stále co zlepšovat, a občas opravdu nějakou drobnost změním, třeba pro další vydání. Na druhou stranu, hrabat se v minulosti nemá budoucnost. Mnohem zajímavější je to, co mě teprve čeká.

Jako jeden z mála českých autorů se psaním živíte. Můžete si dovolit psát, jen když máte nápad a chuť, nebo jste vycvičený na nějaký počet stránek denně, kterého se držíte, byť by múza tvrdě spala?

Nápady mám skoro pořád, ale jsem hrozně líný, takže píšu hlavně, když mám na psaní chuť. Jedině pokud něco opravdu spěchá, třeba text knížky, kterou jsem slíbil dodat, aby ji v tiskárně stihli včas vytisknout, se dokážu vybičovat k mimořádnému výkonu. To pak propíšu třeba celý den i noc.

V Našem nakladatelství vám nedávno vyšla pohádka také pro mladší čtenáře – v charitativní sbírce Pohádek před spaním. Jmenuje se Proč má šestsettrojka tři oči? Prozradil byste čtenářům, na jaký příběh se můžou těšit?

Už když jsem byl malý chlapeček, líbily se mi na šestsettrojce nejvíc právě ty tři oči. Vždyť žádné jiné trojoké auto nenajdete, i kdybyste šli hledat až na konec světa. Ale víc už ani slovo. Myslím, že samotný název té pohádky napovídá ažaž. A pro darebáky, kteří předem prozrazují konce příběhů, mají v pekle připravený obzvlášť natlakovaný kotel.