Naši autoři

Kláro, nedávno vám vyšla kniha Dobrodružství Agy a Niky: Záhada králova límce pro čtenáře od osmi let. Je pravda, že inspiraci pro tuto knihu jste objevila ve snu?

Přesně tak. Možná je to i tím, že mě, jakožto jedináčka, dvojčata fascinovala odjakživa. Už ve školce jsem se s jedněmi kamarádila a často si říkala, jaké to asi je neustále sledovat svou věrnou kopii. Když se mi pak zdál sen o dvou holkách, které se navenek liší jen účesem, ale uvnitř mají úplně odlišné povahy, během jednoho dne jsem hodila námět na papír. Pak už jsem jen v hlavě rozváděla zápletku, ale Agy a Niky opravdu vznikly v několika minutách. Pokaždé když potkám nebo jen vidím třeba v restauraci nějaká dvojčata, říkám si, že takhle nějak by mohla Agy a Niky vypadat. Někdy dokonce zapomínám, že jsou smyšlené a přemýšlím o nich jako o skutečných lidech. (smích) 

Psaním se živíte. Píšete pro web idnes a fejetony do časopisu Vlasta. Nicméně vaše dětská knížka má bezmála tři sta stran. To je ve srovnání s novinovými články pořádná bichle. Jak jste se motivovala k tomu ji dopsat?

Zrovna teď pracuji na druhém díle, který se blíží tři sta stranám a musím přiznat, že motivovat se je občas docela výzva. Mám to štěstí, že píšu poměrně rychle a příběh se mi sám odvíjí před očima, takže občas mám dny, že se příběh píše v podstatě sám. Jsem typ autora, který píše, jak ho věty napadají, a příliš nad nimi nepřemýšlí. O to víc pak ale trávím času při následných úpravách. Největší motivací jsou pro mě ale rozhodně besedy s dětmi. Když vidím, s jakým zapálením mluví o knížce ti, kteří už ji přečetli, je to pro mě největší odměna. 

Znamená to, že vás mohou školy nebo knihovny oslovit, abyste k nim přijela? 

​​Přesně tak. Moc ráda se setkávám se čtenáři a probírám s nimi jejich dojmy z knihy. Po každé besedě jsem příjemně překvapená, že děti pořád čtou a projevují o knihy zájem. Když se o příběhu bavíme, dávám jim často až detektivní otázky a děti skvěle reagují. 

Zaslechla jste už od dětí něco, co vás v souvislosti s vaší knihou dříve nenapadlo? Co vás třeba překvapilo nebo jste to ve vlastním příběhu nevnímala?

Minule se mnou jedna holčička polemizovala, proč příběh skončil tak, jak skončil, prý by si přála jiný konec. Jiný chlapec mi zase řekl, že jí příběh Agy a Niky připomíná dobrodružství Harryho Pottera, tak to mě samozřejmě potěšilo.

Zmínila jste následné úpravy rukopisu – dáváte svůj text někomu přečíst, než ho pošlete do nakladatelství? A pokud ano, je pro vás snazší ho ukázat někomu blízkému, nebo naopak úplně cizímu?

Z legrace říkám, že můj manžel je zároveň i mým editorem. Vidí věci, které já nevidím, a je konstruktivním kritikem a člověkem, který mě drží nohama na zemi. Je hodně přísný, takže pokud řekne, že je to dobré, můžu mu věřit.  Vím, že bez něj by první ani druhý připravovaný díl Dobrodružství Agy a Niky nikdy nevznikl. On zase s nadsázkou říká, že si na mém psaní jakožto rodilý Brit krásně procvičuje češtinu.

Vystudovala jste cestovní ruch a k novinařině jste se dostala vlastně oklikou. Spisovatel a reportér Josef Klíma v rozhovorové knize Tváří tvář zločinu zmínil, že mu spolupráce s Rudolfem Křesťanem dala profesně víc než pět let fakulty žurnalistiky. Vnímala jste pomoc zkušenějších kolegů ve svých začátcích v tomto oboru podobně významně?

Určitě. Nemám vzdělání ani v oboru novinařiny, ani v oboru tvůrčího psaní. To, že bych se psaním jednou mohla živit, mě ani ve snu nenapadlo. Měla jsem za to, že stát se novinářem nebo dokonce spisovatelem je jen záležitostí vyvolených. (smích) Měla jsem ale to štěstí, že jsem při budování novinářské kariéry narazila na skvělé kolegy, kteří mi byli zároveň mentory a do tajů novinařiny mě zasvětili. 

Pokaždé před významným rozhovorem nebo po napsání článku s obrovskou čteností mě napadlo, že možná není potřeba novinářské vzdělání, ale jen trocha štěstí a velký kus odhodlání a ochoty na sobě pracovat. 

Jste živým důkazem toho, že literární soutěže mohou člověku pomoct prorazit. Debutovala jste knihou Třináct slz, která kombinuje prvky romantiky a mystéria a byla vydaná právě na základě vaší výhry v literární soutěži. Můžete prozradit, kolika soutěží jste se zúčastnila a jestli vám účasti v nich přinesly i něco víc než jen radost z kreativního procesu? 

Těch soutěží bylo několik. Díky třem z nich jsem publikovala svou povídku ve sborníku vítězných prací. Byla to první kniha, kterou jsem držela v ruce a ve které byl můj příběh. Každý, kdo píše, se mnou bude určitě souhlasit, že ten pocit se nedá ničim nahradit. Obecně bych lidem, kteří s psaním začínají, doporučila soutěže sledovat a snažit se do nich přispívat. Nemusíte hned vyhrávat, ale už to, že vaše dílo někdo přečte a ohodnotí, vás posune dopředu. Některé poroty poskytnou na vyžádání i zpětnou vazbu, což je pro další psaní velmi cenné. Také je důležité nenechat se odradit neúspěchem a zkoušet to pořád dál, protože jednou to vyjde!

Dvojčata Agy a Niky se na začátku knihy ocitnou v domě Heringa Mikulína, který zastává funkci vrchního alchymisty u dvora krále Rudolfa II. Čtenáři se tak dostanou do velmi lákavého prostředí lektvarů a kouzel. Byla v tom od vás při psaní tak trochu kalkulace – vybrat si pro děti svět plný magie, který by se ale opíral o dobové reálie –, nebo jde o vaše oblíbené historické období?

Období krále Rudolfa II. mi přijde jako úžasně zajímavé. Jako malá jsem navíc sama byla fascinována alchymisty a přípravou lektvarů, takže jsem svoje hrdinky poslala právě do centra dění toho všeho. Navíc mi přišlo zajímavé hrát si jak s postavami fiktivními, tak historicky doloženými, jako byl král Rudolf, alchymista Jan Kepler nebo samotný Golem. Věřím, že se při čtení dobových reálií děti nejen pobaví, ale i pochopí určité historické souvislosti. 

Knížku ilustrovala slovenská umělkyně Natálie Zavaďáková, která zvolila nezvyklý postup – jako podklad do pozadí kreseb použila například různé přírodniny, jehličí nebo rybí šupiny. Užívala jste si, když váš příběh ožíval v kresbách, nebo to pro vás naopak znamenalo vystoupení z komfortní zóny, když se třeba vaše představa lišila od toho, jak příběh vnímala ilustrátorka?

Ilustrátorka za mě odvedla úžasnou práci. Na začátku jsem měla tendence do jejích kreseb zasahovat, protože v mé hlavě měly postavy jasnou podobu ještě před tím, než se dostaly na papír. Natálie ale vystihla především tváře postav tak přesně, že jsem nakonec neměla žádné námitky a jen se těšila na každé další ztvárnění jednotlivých scén. 

Moje nejoblíbenější ilustrace je ta v šesté kapitole – zobrazení Mikulína s jeho věrným pomocníkem, žábou Kvakimírem. Máte nějakou oblíbenou ilustraci v knize také? 

Miluji ilustraci krále Rudolfa, v jehož tváři je naznačené tajemství, které zatím zná jen on, stejně jako vodníka Paklta, který budí odpor i soucit zároveň. V knížce je také kresba, ze které běhá mráz po zádech – přesně takové ilustrace jsem jako malá milovala.