Recenze a tipy redakce
Kniha Panenky Alexise Laipskera vás vtáhne do vyšetřování, které vám nedá spát
3.8.2026
Během policejního zásahu je takřka náhodou objeveno hromadné pohřebiště. V malé opuštěné kapličce je nalezeno šest nahých, zohavených, zcela oholených a navoskovaných těl schoulených ve fetální poloze, každé z nich v jiném stádiu rozkladu. Takhle zrůdný zločin nemohl spáchat nikdo příčetný…
Komisař Victor Venturi, přezdívaný Kovboj, je ve Francii živoucí legendou. Pověří ho vedením vyšetřování navzdory tomu, že je kvůli svému poslednímu případu v hledáčku generální inspekce. Tváří v tvář současnému zločinu se však tenhle problém jeví jako marginální, to opravdu děsivé ho teprve čeká.
Venturi stojí proti psychotickému pachateli a je mu jasné, že tentokrát si nevystačí sám. Rozhodne se proto přizvat ke spolupráci psychologa, který je v kuloárech považován za špičku v oboru. Jenže tohle eso je k jeho překvapení žena, dokonce velmi mladá žena: Olivie Montalvertová, přezdívaná Mentolka. Venturi ví, že bez někoho, kdo mu pomůže nahlédnout do vrahovy mysli, se neobejde, a i přes počáteční rozpaky s ní začne spolupracovat. Její bystré dedukce mu záhy vytřou zrak. Ti dva jsou naprosté protiklady, a díky tomu se skvěle doplňují. Na jedné straně ostřílený a místy nerudný Venturi, na druhé straně empatická a všemi zbožňovaná Mentolka. Společně s nimi pronikáme do pachatelovy psychiky a jeho skutečných motivů a nutno dodat, že je to nevídaně temná jízda.
Vedle linie vyšetřování sledujeme i příběh Ofélie. Ta se po nepříjemných, blíže nevysvětlených událostech uchýlí z Paříže do osamoceného domu na venkově v Provence. Aby se tu uživila, začne pracovat jako věštkyně. Když byla dítě, skutečně mívala vize a dokázala předvídat budoucnost, o tenhle dar ale přišla. Naučila se však číst lidi skrz jejich gesta, reakce i řeč těla. Pomocí těchto psychologických triků dokáže vytvářet iluzi předvídání a tím je celkem efektivně přesvědčit o svých „schopnostech“. Postupně se ukazuje, že její nový domov má k idyle daleko a že pod jeho povrchem bublá cosi temného. Ofélie zjišťuje, že není v bezpečí, a navíc se jí začnou vracet dávné vize z dětství… Do toho celou knihou prostupují i deníkové zápisky samotného vraha a čtenářovým úkolem je pochopit, jak spolu tyto tři vypravěčské linie souvisí.
Ke čtení si přibalte dostatek nervů, téměř každá kapitola totiž končí zvratem. Může se tak lehce stát, že se přistihnete ve stejné situaci jako já – odsouváte spánek na čím dál pozdější hodinu, protože potřebujete vědět, co bude dál. A i když vás nakonec únava přemůže a oči se zavřou, hned jak je znovu otevřete, sáhnete po knize. Zkrátka s tím příběhem možná na chvíli srostete. Ačkoliv upřímně, s něčím tak nechutným srůst nechcete, jenže ono je tak těžké přestat Panenky číst… Laipsker dokáže s matoucí lehkostí propojovat jednotlivé linky a současně čtenáře vodit na hraně šílenství, paranoie a stresu z vyšetřování. I když jsem v určité fázi měla pocit, že už tuším, kam se děj ubírá, příběh mě dokázal ještě několikrát vyvést z omylu nebo minimálně znejistit. Autor si se čtenáři hraje jako s panenkami, manipuluje našimi očekáváními a zkouší, kolik toho vydržíme. Neustále tak balancujete mezi tím, co si myslíte, že víte, a tím, co je skutečně pravda.
Panenky vás vtáhnout do emocionálního tornáda, z kterého se budete motat ještě pár dní po dočtení. Tuhle knihu doporučuji každému, kdo hledá temné, chytré a podmanivé čtení. A jestli máte slabost pro atmosféru první série True Detective, pak jsou pro vás Panenky téměř nutností.
