Úryvky

Úryvek ze stran 107–111 z knihy Ondřej Měšťák: Řemeslo krásy:

Jak si správně vybrat plastického chirurga? Na co by si měli dát pacienti pozor?

Pacient si v prvé řadě musí udělat „domácí úkol“ a něco si o doktorovi zjistit. V prvé řadě jestli je atestovaný z plastické chirurgie. Pak by se měl podívat na jeho fotky „před a po“, protože každý chirurg vnímá estetiku trochu jinak. Někteří plastici dělají přirozenější prsa, jiní třeba zase větší „melouny“. Dále je dobré si zjistit, jestli je daný doktor aktivní v přednáškové činnosti, eventuálně jestli jezdí do zahraničí, zkrátka zda je takzvaně up to date. Když plastik pár let nevyjede, je to ještě OK, ale když se nikam nepodívá třeba deset let, už je to problém. Odborný svět se za tu dobu určitě posune někam úplně jinam. Když se plastik nevzdělává, tak to hned neznamená, že by nebyl dobrý, ale může to vést k tomu, že pacientce neposkytne to nejlepší, co je v danou chvíli k dispozici. Teprve až poté, co si pacient zjistí všechny tyto informace, může jít na kliniku na konzultaci. Ideálně by měl plastiků navštívit více, aby si udělal názor a navnímal, jaký z nich má pocit.

Co se týče té specializace, asi nemám přijít na recepci plastické kliniky a říct: „Můžete mi doložit atestaci vašich doktorů?“ Existuje nějaký veřejně přístupný registr?

V první řadě je to registr doktorů, který vede Česká lékařská komora. Tam si zadáte jméno doktora a vyjede vám, jaké má specializace. Druhý seznam najdete na webu České společnosti plastické chirurgie. Tady už však nejsou uvedení všichni plastici, ale jen ti, kteří jsou našimi členy. Ne všichni doktoři, kteří dělají dojem, že jsou plastičtí chirurgové, jimi totiž skutečně jsou. Můžete narazit na lidi, kteří si například říkají „kosmetický chirurg“. V těchto případech bych byl určitě obezřetný. A také je důležité si neplést specializaci s tím, když o sobě někdo píše, že někde absolvoval stáž.

Nedávno mě zaujal billboard s reklamou na jednu estetickou kliniku, kde byl vyfocený zástup mužů v modrých oblecích. Mám dojem, že plastické chirurgii se věnují více muži než ženy. Je to skutečně tak?

Máte pravdu. Ale je to paradox, protože osmdesát procent studentů medicíny jsou ženy. Naproti tomu, chirurgii se věnují z osmdesáti procent muži.

Není to dáno tím, že chirurgie je taková drsnější?

To nevím. Ale často se setkávám s tím, že si jak medičky, tak mladé doktorky stěžují na negativní postoj ze strany starších chirurgů.

Máte na mysli sexismus?

Sexismus v Česku určitě pořád je, což mě docela překvapuje. V plastické chirurgii to však zas tak časté není. My třeba máme docela dost rezidentek ve specializačním vzdělávání. Na Bulovce působí odhadem tak čtyřicet procent žen. A na Esthé máme nyní dvě doktorky, takže poměr pohlaví je dvě ku čtyřem, což vůbec není špatné. V plastické chirurgii je tedy určitě více doktorek než v chirurgii obecně. Asi nejmíň žen najdeme v ortopedii.

Stává se, že pacientky berou estetickou plastickou chirurgii na lehčí váhu než třeba operaci v klasické chirurgii? Podceňují třeba pooperační doporučení?

U nás ne, ale určitě to nejde generalizovat. Hodně záleží, s jakou skupinou pacientek pracujete. U nás na Esthé máme spíš moudřejší pacientky, které si nás vybraly po důkladném uvážení, takže k tomu přistupují opravdu zodpovědně a mají před operací respekt. Ale pak jsou pacientky, které se rozhodují více podle emocí, například je osloví reklama nebo přívětivá cena operace. To jsou typicky pacientky z agentur, které se zaměřují na takzvaný medical tourism. Tyhle agentury dovážejí pacientky z ciziny, například z Anglie nebo Německa, a obvykle hodně tlačí na cenu. Takže služby těch plastických klinik, které s takovými agenturami spolupracují, zase volí jiná skupina. Nechci lidi nějak negativně kategorizovat, ale u tohoto typu pacientek může být větší pravděpodobnost, že nebudou dodržovat pooperační režimy nebo že něco zásadního zanedbají.

Čeho se pacientky nejčastěji obávají?

Jeden z důvodů, proč pacientky nechtějí jít do operace, je obava z bolesti. Já to docela chápu, taky bych do sebe jen tak nenechal řezat. Takže jsem jim fakt vděčný za to, že v nás mají důvěru. Na druhou stranu, když se zákrok provede dobře, může to pro pacientku být poměrně komfortní. Zejména při zmenšení prsů nebo u modelace to pacientky skoro necítí. Hodinu a půl se prospí a mají nová prsa. Na Esthé v poslední době používáme systém rychlé rekonvalescence. Pacientky pak mohou po operaci prsů dělat skoro všechno už druhý den a většinu to prakticky nebolí.

Bezbolestná operace prsů zní zajímavě a určitě se k tomu podrobně vrátíme. Zůstaňme ale ještě chvilku v obecnější rovině. O jaký typ operace je v současnosti v České republice největší zájem?

Na Esthé děláme asi nejvíc operace víček, pak v tom pomyslném žebříčku následuje zvětšení a modelace prsů a na třetím místě je nos společně s facelifty. Pak následují liposukce a abdominoplastiky, tedy plastické operace břicha.

A jak je to ve světě?

Existuje statistika ISAPS, tedy Mezinárodní společnosti pro estetickou plastickou chirurgii, což je celosvětově největší organizace estetické chirurgie. Ta každý rok obešle své členy s žádostí o data. Není to ale studie, nýbrž jen hrubý odhad, který však o reálných počtech trošku vypovídá. Mají to hezky graficky zpracované a rozdělené na invazivní a neinvazivní zákroky. Z těch neinvazivních je nejčastější aplikace botulotoxinu. Já občas s nadsázkou říkám, že na botulotoxin bychom měli chodit všichni, protože funguje opravdu hezky. Co se týče těch invazivních, tak na prvním místě jsou zvětšení prsů nebo liposukce. Zajímavé je, že víčka jsou v jejich statistice o dost níže, protože tyto zákroky hodně dělají očaři, kteří v těchto datech zahrnuti nejsou.

Tlačí někdy matky svoje dcery na plastiku, aby byly krásnější a měly snazší život?

S tím jsem se nikdy nesetkal. Ale mladé ženy chodí na plastiku kvůli rodičům z jiného důvodu, třeba že si z nich táta dělá srandu, že mají malá prsa. Nebo mi přišla na rhinoplastiku mladá pacientka, protože jí přítel řekl, že má velký nos. Dokonce i její máma ji fotila v úhlech, ze kterých její nos vypadal větší, přitom ona ho měla úplně normální. Body shaming u dětí je reálný problém a mladí lidé kvůli tomu často končí na plastice, což určitě není dobře. Člověk by se měl rozhodovat sám, jestli chce někam jít, a ne že je k tomu dotlačený okolím. Na druhou stranu je dobré, když rodiče chodí děti psychicky podporovat. Měl jsem například dvě sedmnáctileté pacientky, které přišly na nos. U nich byla indikace poměrně jasná, a navíc když jsem viděl, jak pozitivně jsou na své rodiče napojené, tak jsem nepochyboval, že tu operaci můžeme udělat.