Recenze a tipy redakce

Zpočátku jsem si myslela, že pro mě bude příběh kanadského Indiána příliš vzdálený. Ukázalo se ale, že je to přesně naopak. Téma je pro mě osobní. Každý, kdo se někdy u sebe nebo ve svém okolí setkal se závislostí, v něm najde něco mrazivě povědomého. Zároveň však nabízí možnost lépe porozumět autorově cestě i tomu, co znamená ocitnout se na okraji společnosti, žít se závislostí, bez domova a jak náročná disciplína je z tohoto kruhu uniknout.

Jde o non-fiction, syrový příběh samotného Jesse Thistla, který je navíc obohacen o autentické fotografie. Tato vizuální rovina je mimořádně působivá. Vidět postavy knihy přímo před sebou a spojit si jejich osudy s konkrétními tvářemi dodává vyprávění zajímavou, a někdy velmi zneklidňující, vrstvu.

Thistle pochází z dlouhé linie kanadských Indiánů, ale vlastní kořeny pro něj nikdy nebyly zdrojem hrdosti ani zájmu. Není se čemu divit, jeho život od dětství určovaly mnohem naléhavější problémy. Nejprve odešel spolu se dvěma bratry od matky k otci, který před nimi užíval drogy a často je nechával hladovět celé dny. Bratři byli nuceni krást, aby přežili. Když je nakonec odebrala sociálka, skončili v pěstounském domově u násilníků. Všude, kam sedostal, musel malý Jesse bojovat, jeho původ se mu jevil spíš jako stigma, které ho do této situace uvrhlo, než něco, na co by měl být hrdý. Ve škole navíc čelil rasistickým nadávkám, a tak spolužákům raději tvrdil, že je Ital. Teprve když si všechny tři chlapce osvojili prarodiče z otcovy strany, přišlo zdánlivé uklidnění.

#img1#

Zatímco jeho bratrům se dařilo poměrně dobře, Jesse, který byl nejvíc podobný svému otci, se postupně propadl do sebedestruktivní spirály drog, alkoholu a trestné činnosti. Nakonec ho prarodiče vyhodili z domu a on se ocitl na ulici. Následovala více než dekáda propadů, chaosu a totálního rozkladu jeho těla i duše. Thistle se přitom nebojí jít do detailu, některé pasáže jsou natolik intenzivní, že mohou být pro čtenáře tísnivé. Provází nás drogovými večírky, znásilněním, sebevražednými myšlenkami i způsoby, jakým ubližoval lidem, kteří ho měli rádi. Zavádí nás k soudnímu líčení, v kterém byl křivě obviněn a několika vězeními, kde už skončil vlastní vinou.

Právě při posledním výkonu trestu se rozhodl dokončit střední školu. Myšlenka na vzdělání se mění v pevný bod, o který se může opřít. Touha po vzdělání se stane impulsem, který ho dovede k druhé – a tentokrát úspěšné – rehabilitaci.

Po letech strávených na ulici pro něj návrat do běžného světa znamená znovu se učit i ty nejzákladnější dovednosti, jako je čištění zubů, osobní hygiena nebo vyplňování formulářů. V odvykacím centru do jeho života vstupuje Lucie, kterou zná ještě ze školních let. Jejich vztah se postupně stává dalším opěrným bodem, jenž mu na cestě ze závislosti výrazně pomáhá. Vzpomíná, že tehdy psal Lucii, jeho současné manželce, básně. A básněmi jsou opatřené i jednotlivé kapitoly knihy.

Zajímavé je, že autor ze svého života nikoho neviní, je si vědom, že špatná rozhodnutí udělal on sám. Přijímá plnou zodpovědnost za svůj život, což je překvapivá rovina sebereflexe. Celou dobu ví, že dokud si nebude chtít pomoct on sám, nikdo jiný ho nespasí. Odhodlání, vzdělání a nově nalezená láska mu pomohou najít cestu zpět nejen ke svým kořenům, ale i k sobě samému. Dokončí vysokou školu a stane se z něj akademik sespecializací na domorodé kultury, spojí se tak se svou rodinou a nalezne domov. A právě zde je podle mě podstatné připomenout, že domov netvoří pouze nejbližší příbuzní – rodina totiž může mnohdy ve své funkci selhat – ale i krajina, lidé kolem nás, země, odkaz, vazby, které si vytváříme, ale i emoce, které nás k místu nebo společenství poutají. To všechno dohromady vytváří domov.

Považuji za nesmírně důležité, že taková kniha vůbec existuje. Může být oporou pro ty, kteří se ocitli v podobné životní situaci, i pro jejich blízké, kteří díky ní možná dokážou lépe porozumět tomu, jak přemýšlí člověk se závislostí, proč odmítá pomoc a proč cesta nahoru bývá tak bolestně pomalá.

Kniha je také z velké části i o empatii. Je zprávou, že nic není černobílé a jako společnost se potřebujeme naučit vidět a chápat prostor a všechny odstíny mezi nimi. Empatie je náročná, někdy ukrutně vyčerpávající dřina, zejména když jde o naše nejbližší, kteří odmítají naši pomoc a ve svém zoufalství nám ubližují. Právě v takových chvílích je schopnost vcítit se do druhého, nahlédnout jeho strachy, stud i bolest zásadní. Má duše stále hledá domov je sondou k našemu lidství, empatii totiž v dnešním světě potřebujeme víc než kdy jindy.