Recenze a tipy redakce

„Vítejte v Zephyru. V Coryho životě a v jeho světě. Ve světě nekonečných letních dnů, úžasných tajemství, skrytých zákoutí a oné magie, kterou v sobě všichni máme.“

Když má člověk od něčeho příliš velká očekávání, mnohdy se stává, že to nekončí úplně podle jeho představ. To však není případ románu Smrt před úsvitem, který dokonce veškerá má očekávání předčil. 

Příběh vypráví Cory Mackenson v první osobě a vrací se v něm do roku 1964, aby zavzpomínal na své rodné město Zaphyr v Alabamě, které bylo dějištěm mnoha neskutečných událostí. Celou knihu tvoří pestrá plejáda příběhů, které by mimochodem uspěly i jako samostatné povídky, a které jsou rámovány incidentem, jež se odehraje jednoho brzkého březnového rána. Na tuto událost právě odkazuje i český překlad názvu knihy (originální název zní Boy´s Life) - záhadná smrt před úsvitem, jejíž nečekané rozuzlení na čtenáře čeká na konci knihy a mimo jiné z ní dělá částečně i detektivní příběh.

Dvanáctiletý Cory stále ještě vnímá svět kolem sebe jako místo, kde nic není nemožné, a tak čtenář může počítat s tím, že se sem tam objeví nějaký ten fantastický prvek. V místní řece žije podivné monstrum, kterému místní černošská komunita v čele s Dámou pravidelně přináší obětiny; hlavní silnici do Zephyru brázdí přízrak muže ve sporťáku, který zde v minulosti zahynul; zdá se, že chlapcovo jízdní kolo žije svým vlastním životem; okolními lesy se prohání tvor ze ztraceného světa a příchod letních prázdnin je oslavován speciálním „leteckým“ rituálem. I když to zní šíleně, věřte, že se nejedná o žádné přehnané výjevy. Vše je pevně zakotveno do skutečného světa a působí to zcela přirozeně. Přestože se dětská naivita čím dál více střetává s tvrdou realitou skutečného světa, hlavní poselství je jasné: co nejdéle si užívat své dětství a za žádnou cenu se ho předčasně nevzdat.

„Nespěchej s dospíváním. Drž se toho, že jsi kluk, jak dlouho to jen půjde, protože jakmile tohle kouzlo jednou ztratíš, budeš už jen věčně toužit po tom, abys ho zase našel.“

Jelikož jde o vzpomínky na dětství, kniha je doslova napěchována masivním množstvím nostalgie a velmi smutnými pasážemi, které ve vás budou rezonovat ještě hodně dlouho po přečtení. K nejtesklivějším asi patří okamžiky, kdy se Cory seznamuje se smrtí – ať už jde o loučení se svým čtyřnohým přítelem, či učitelku, která se na konci školního roku s vědomím svého nezvratného osudu loučí s třídou žáků. Tuto dusnou atmosféru smutku však přiměřeně vyvažují veselé historky, jež vám opět vykouzlí úsměv na slzami smáčených tvářích.

V minulosti se mohl český čtenář s tvorbou Roberta McCammona seznámit prostřednictvím čtyř jeho románů a tudíž ví, že mu (podobně jako Danu Simmonsovi) není žádný žánr cizí. Nyní přichází se svým majstrštykem, za který si vysloužil cenu Brama Stokera a prestižní World Fantasy Award, a který do českých luhů a hájů konečně zavítal po dlouhých dvaatřiceti letech (originál vyšel již v roce 1991). Po tomto úspěchu se autor sužovaný depresemi a neshodami se svým nakladatelem na dlouhých deset let odmlčel, aby se v roce 2002 vrátil v plné síle a fanouškům mimo jiné představil historickou sérii s postavou Matthewa Corbetta v hlavní roli. U nás vyšel zatím pouze první díl pod názvem Čarodějnice z Fount Royal.

Na knize je znát velký vliv a obdiv k dílu Raye Bradburyho. Nejen že je plná kouzelných momentů a dětské nevinnosti a Bradbury je zde přímo zmiňován, ale nasvědčuje tomu i skladba celého příběhu, která silně připomíná styl, jakým byl napsán román Pampeliškové víno. Při četbě vám může na mysli vytanout i Černé léto již zmiňovaného Dana Simmonse či novela Tělo Stephena Kinga. Jenže Smrt za úsvitu je ještě lepší než trojice uvedených děl! Rozhodně se jedná o literární událost roku 2023 a je to jedna z nejkrásnějších, nejkouzelnějších a jednoduše nejlepších knih, jakou jsem kdy četl. Velký americký román. Umělecké dílo, na které jsem čekal čtyřicet let svého života.

Doporučuji všem, kteří nezapomněli na to, jaké je to být dítětem, stále z něho v sobě kousek nosí a dokáží se na svět občas dívat jeho očima.

Závěrem bych rád uvedl slova jedné z postav knihy, s kterou se autor v doslovu ztotožňuje, avšak na rozdíl od ní se nenechal připravit o své sny:

„Ten kluk napsal knížku o jednom městě a jeho obyvatelích, kteří z něj dělali to, čím bylo. Možná neměla žádnou pořádnou zápletku, možná v ní nebylo nic, co by člověka chytilo pod krkem a otřáslo s ním tak, až by v něm chrastily kosti, ale byla to knížka o životě. Měla svoje tempo a svůj hlas a byly v ní každodenní drobnosti, které dohromady tvoří obraz života. Klikatila se jako řeka a člověk nikdy nevěděl, kam ho nese, dokud se tam nedostal, ale vždycky to byla příjemná a smysluplná cesta a zanechávala v člověku touhu číst dál. Byla živá způsobem, kterým chlapcův život nebyl.“