Recenze a tipy redakce
Recenze titulu Žena s polovinou tváře od Radoslava Kozáka
18.3.2026
Natálie dala výpověď v práci, a teď se uchází o nové pracovní místo. Vždycky chtěla pomáhat lidem, proto ji práce dobrovolnice v Nadaci tří růží přijde jako smysluplný krok. Jednoduché to ale nebude. Na tuhle práci bude potřebovat opravdu silný žaludek.
I když ji nadšení nechybí, první den v nové práci je náročnější, než by čekala – hlavně psychicky. Každodenní pochůzky po ulicí a setkávání se s lidmi bez domova ji však nepřestávají utvrzovat v tom, že tahle práce má smysl a naplňuje ji. Horší to začne být až ve chvíli, kdy se z bratislavských ulic začnou bezdomovci ztrácet.
S blížící se zimou je třeba všechny informovat a přesvědčit je, aby využili noclehárny. Někteří však z ulice odejít nechtějí i přesto, že se život na ní změnil. Lidé se změnili – a někteří dokonce beze stopy zmizeli. Zlo se šíří bratislavskými ulicemi a své pařáty začíná stále víc natahovat i k Natálii. Minulost se vrací a s ní i stará historka o ženě s polovinou tváře.
„Možná lhal, vykládal povídačky o ženě s polovinou tváře, které zná v okolí každý, aby ji vystrašil, a náhodou se trefil.“
#img1#
Hned z kraje příběhu Žena s polovinou tváře nás autor vezme do doby, kdy bylo Natálii šest a hrála si s kamarády u staré vyhořelé továrny. Kapitoly z minulosti se střídají s těmi ze současnosti a zejména v první části knihy se čtenář postupně dozvídá víc o Natálii i továrně, která chátrá a dnes už slouží jen jako přístřeší pro bezdomovce.
Námět je vcelku jednoduchý, ale tajemná a napínavá atmosféra, kterou Radoslav Kozák vytvořil kolem ženy s polovinou tváře, působí místy velmi tísnivě. I u rozsvíceného světla a s hlukem za zády budete plně vnímat dění na stránkách knihy a mít pocit, že vás někdo pozoruje.
„Když vejdeš do továrny, přijde za tebou stará čarodějnice s polovinou tváře a zabije tebe i tvou rodinu.“
Zneklidňující popisy a bezútěšný život lidí na ulici, jejichž existence nikoho nezajímá, si rychle získají vaši pozornost. Všem je jedno, jak se dostali do situace, ve které se nacházejí – často více nepřízní osudu než svými prohřešky. Teď je ale jedno, kým byli předtím. Teď mají pocit, že neexistují, že je ulice dostala, tak jako jednou dostane všechny.
„Na ulici skutečně občas pláčou i ti nejtvrdší chlapi.“
Velmi zdařilý počin od našich slovenských sousedů, který si zaslouží být vidět. Čtivý, atmosférický a napínavý text, který svižně plyne a zaháčkuje si čtenáře dost rychle na to, aby nechtěl přestat číst a odkládal knihu z ruky jen velmi nerad.
Závěr kromě rozuzlení dává i prostor k zamyšlení. Autor ukazuje, že i horor může nabídnout konec, jehož pointa zamrazí víc než nadpřirozené prvky na jeho stránkách – ale zároveň si nehraje na žádného filosofa. Zkrátka taková třešnička na dortu, poslední tečka za celým příběhem.
