Úryvky

Úryvek ze stran 200-203

Otec se nikdy nenazýval přistěhovalcem. Byl v exilu. Pro něj to znamenalo absolutně zásadní rozdíl. Nezvolil si odchod – vyhnali ho. Nepřišel do Spojených států zbohatnout – do Ameriky ho vytlačil především nesouhlas se samotnou ideou zbohatnutí. V jeho snech nikdy nezářily zlatem dlážděné ulice a zcela oslyšel evangelium prospívání a průmyslu. Raději kázal, že všechen majetek je krádež. Se svými více obchodně orientovanými krajany neměl nic společného a dával si pozor, aby to při každé příležitosti zdůraznil.

Názory samozvaného exulanta na vlast i adoptivní zemi si často odporovaly – směska nenávisti a touhy, vděku a antipatie. Tvrdil, že nenávidí národ, jenž zabíjel a pronásledoval jeho soudruhy a vyhnal i jeho samotného. Ovšem Spojené státy nemohly nabídnout nic, co by se byť jen blížilo písním, pokrmům a tradicím Kampánie: ty tvořily součást otcova každodenního života, neustále si pobrukoval, často vařil a vyprávěl příběhy. Pohrdal těmi imbecily, kteří podlehli Mussolinimu a jeho černokošilatým gaunerům. S Američany ale jednal se shovívavou povýšeností, obvykle vyhrazenou dětem s poruchami učení a poslušným domácím mazlíčkům. Nesnášel své rodiče proto, že nezůstali věrní nářečí svých předků a dobrovolně se podřídili „toskánskému žvatlání“, reprezentujícímu útlak centralizovaného státu. Přestože ale v protestu proti italštině přijal angličtinu (nikoli bez obtíží), pořád mu připadala jako zásadně nedostačující jazyk, omezený ve slovní zásobě a neotesaný v konstrukcích, a nikdy z toho nevyvodil, že dotyčné nedostatky jsou ve skutečnosti jeho vlastními. Osobní rozpory bez výjimky řešil mávnutím ruky a univerzálními tvrzeními: „Nemám žádnou vlast. Ani žádnou nechci. Kořen všeho zla, příčina všech válek? Bůh a stát!“

Sice byl za svobodu vděčný, ale k americké představě o ní se stavěl podezřívavě – zdála se mu jako přesné synonymum konformismu, ba co hůř, jako možnost vybírat si mezi různými verzemi téhož. Netřeba zdůrazňovat, že se vyhrazoval proti konzumerismu a odcizení, které ho pohání – dělníci ve zvráceném kruhu dál a dál dehumanizují práci, aby mohli vyrábět nadbytečné zboží a zároveň ho nakupovat. Z toho důvodu také vítal velkou hospodářskou krizi a věřil, že díky ní si vykořisťované masy konečně uvědomí skutečné dějinné okolnosti i vlastní hmotné podmínky a že to vyvolá revoluci.

Nade všechno nenáviděl finanční kapitál, spatřoval v něm zdroj veškeré společenské nespravedlnosti. Kdykoli jsme vyrazili na procházku na nábřeží, ukazoval na dolní Manhattan, obtahoval jeho siluetu prstem a vysvětloval, že nic z toho ve skutečnosti neexistuje. „Přelud“, nazýval to. Přes všechny ty vysoké budovy, přes všechnu ocel a beton zůstávala Wall Street podle jeho slov jen fikcí. Tuto řeč jsem slyšela mnohokrát a znala jsem zpaměti všechny hlavní věty, motivy, crescenda, kadence i velké finále.

„Peníze. Co jsou peníze? Komodity čistě v rovině fantazie.“ Vážné přikývnutí, náhle svraštělé obočí, povzdech. „Nemám rád marxisty, to přece víš. Jejich stát a diktaturu. To, jak mluví, ty jejich stavební kameny významu, redukce světa na jedno jediné vysvětlení. A jsme zpátky u náboženství. Ne, marxisty nemám rád. Ale Marx…“ Znovu nasadil ten výraz, jako by ho mučil nějaký obzvlášť nádherný pohled. „V tomhle měl pravdu. Peníze jsou fantazijní komodita. Samy člověka nenakrmí ani neobléknou, ale zastupují všechno jídlo a oblečení na světě. Proto je to fikce. A proto se změnily v měřítko, jímž hodnotíme všechny ostatní komodity. Co to znamená? To znamená, že peníze se stávají komoditou univerzální. Ale nezapomeň: peníze jsou fikce, komodity čistě v rovině fantazie, ano? Dvojnásob to platí o finančním kapitálu. Akcie, podíly, dluhopisy. Myslíš, že cokoli z toho, co si ti banditi za řekou kupují a prodávají, zastupuje nějakou skutečnou, konkrétní hodnotu? Ne. Ne, nezastupuje. Akcie, podíly a všechno tohle smetí jsou jen nároky na budoucí hodnotu. Takže jestli peníze jsou fikce, finanční kapitál je fiktivní fikce. S tím všichni ti zločinci obchodují: s fikcemi.“

Během dospívání se mě zmocnil takový podivný impuls a odmítl mě pustit až dlouho do dospělosti: nutkání vyvolat u otce tytéž reakce, které mě jako dítě děsily. Jakmile se pustil do jedné ze svých tirád, nedalo se mu odporovat. Nijak ho netrápilo riziko omylu, nikdy nezvažoval jiné úhly pohledu, zřídkakdy ho napadlo, že problém může mít dvě strany. Běžné nesoulady a odlišnosti, které provázejí jakoukoli živou výměnu názorů, se pro něj rovnaly osobním útokům. O jeho argumentech se nediskutovalo, to byla fakta. Sice se hlásil k anarchistům, ale v tomto ohledu si počínal jako autoritář: když došlo na jeho názory prezentované jako matematické zákony, neexistoval prostor pro nesouhlas. Zpochybnit kterýkoli z těchto principů znamenalo přivolat na sebe bezmezný hněv. Postavit se mu a přitlačit vyvolalo zatvrzelé ticho – závěrečný a nezvratný argument. Částečně proto, že časem se jeho reakce změnila spíš ve vyčerpávající než hrozivou, částečně proto, že to byla snadná a zábavná forma rebelie, se z provokování otce stal na nějakou dobu můj oblíbený sport. Nebylo to vždy naschvál (často jsem se zničehonic ocitla uprostřed hádky, aniž jsem tušila, jak to začalo) a občas se to ošklivě zvrhlo, ale někdy jsem si zkrátka nemohla pomoct. Musela jsem se ohradit, i za cenu toho, že budu muset otcovo chladné nepřátelství snášet několik dní.

„Ale jestli obchodují s fikcemi, jak to můžou být zločinci? Fikce by přece neměly nikomu škodit, ne?“