Napsali o nás

Lenka Fárová zhodnotila na portálu iLiteratura.cz titul Červená planeta od finského spisovatele Joonatana Toly. Červená planeta je autorovým debutem a autofikcí, v jejíž hlavní roli je otec Mikko, který byl přesvědčen, že sebe a svou rodinu dokáže uživit pouze díky svému umění a který navíc trpěl duševní nemocí a závislostí na lécích a na alkoholu. 

Tvrzení, že autorův otec Mikko je „jenom tvůrčí génius“, a zatvrzelé popírání Mikkovy duševní nemoci se táhne celým jeho životem už od dospívání, kdy se mu rodiče i další příbuzní snaží nemoc vymluvit a nějak ji přebít jinými zážitky. V rodině je dostatek prostředků, intelektu, energie i tahu na branku, zcela v ní ovšem chybí vzájemná důvěra a blízkost. Zásadní problém zřejmě tkví zejména v bouřlivém a nefunkčním vztahu s matkou, o jejíž pozornost Mikko stále, ale víceméně marně škemrá a které po celý život píše desítky telegramů, dopisů a vzkazů."

„Když rodina řeší synovo budoucí povolání, Mikko se rozhodne, že práce není nic pro něj, protože on je zrozen pro umění a sní o způsobu života, který nebude omezovat lidskou osobnost. Jenže tento samozvaný génius o svých převratných výtvarných dílech stále jen mluví a skutek utek, a tak se domácí ani mezinárodní úspěch jaksi nedostavuje. Přesto v něj jedna osoba bezmezně a sebezničujícím způsobem věří: jeho manželka, která ho miluje a podporuje až do samého konce. Rodina však živoří a kvůli Mikkovým bizarním výstřelkům a konfliktům s okolím se neustále stěhuje z Helsinek na stále větší periferii. Nepochopený umělec na každé nové štaci rozdává bombastické rozhovory do místních novin a počet dětí utěšeně roste (mimochodem: mezi celkem tři Joonatanovy sourozence patří i známá herečka Pamela Tola).

Kvůli neustálým přesunům může rodina jen těžko někde zapustit kořeny. Sourozenci však tvoří poměrně kompaktní tým a už v útlém věku se naučí postarat se o sebe navzájem, protože záhy pochopí, že na rodiče není spolehnutí a nikdo z širší rodiny si jejich zoufalé situace nijak zvlášť nevšímá. Jejich dětství přesto rámuje obrovská chudoba, nedostatek jídla a veliká nejistota a čtenář žasne, že se přes to všechno dožily dospělosti. Neodbytně se vkrádá i myšlenka, jak se této rodině dařilo tak dlouho vyhýbat jindy přesnému a výkonnému finskému systému sociální a rodinné péče."

Celou recenzi Lenky Fárové si můžete přečíst na portálu iLiteratura.cz