Recenze a tipy redakce

Erica Bauermeister ve svém románu Dům plný vůní předkládá intimní a emotivní příběh, který překračuje hranice specifického žánru a dokáže oslovit čtenáře napříč zájmy a preferencemi. Kniha přináší rozmanitý a jedinečný styl, který fascinuje a vtahuje do světa čichových vjemů, vzpomínek a emocionálních pout. Vůně zde hrají ústřední roli – jsou klíčem k pochopení minulosti i cestou k sebepoznání.

Hlavní hrdinkou je Emmeline, dívka, která vyrůstá se svým otcem na malém ostrově. Jejich život je jednoduchý, ale naplněný, o což se stará jak bohatství ostrova, tak jejich malý zeleninový záhon. Cokoli dalšího, co potřebují, přichází v tajemných černých skříňkách, které moře vyplavuje na břeh. Emmeline, jako dítě plné fantazie, věří, že je přinášejí mořské panny. Tento tichý, izolovaný život jí nabízí pocit bezpečí a ochrany.

Její otec ji již od útlého věku učí umění vůní. Schopnost rozeznávat různé pachy, například plody lesa, se stává nejen praktickou dovedností, ale i klíčem k jejich minulosti. Otec vlastní vonný stroj, kterým dokáže zachytit vůně ročních období, a každou lahvičku umisťuje do jejich kajuty. Když Emmeline dospívá, začíná ji fascinovat obsah starších lahviček a začne se ptát, proč některé vůně přetrvávají a jiné mizí. Její zvědavost postupně oslabuje důvěrné pouto mezi ní a jejím otcem, který jí nechce odhalit vše, co se za těmito vůněmi skrývá.

„Myslím, že jednou z nejvíce fascinujících věcí na parfémech je to, jak se mění s chemií pokožky každého člověka. Vždycky jsem je považoval za slovesa, ne podstatná jména. Pravda, jak jsem zjistil, je v podstatě stejná."

Když se Emmeline ocitá na pevnině, je vržena do světa, který je pro ni naprosto neznámý a krutý. Z první ruky se učí, že dospělí ne vždy chrání své děti a že moderní společnost je často tvrdá a nelítostná. Vzpomínky na ostrov a pocit bezpečí, který jí otec poskytoval, ji pronásledují a Emmeline se zmítá mezi touhou vrátit se zpět a nutností čelit realitě.

Tento kontrast mezi idylickým, bezpečným světem ostrova a drsným, nepředvídatelným světem pevniny je jedním z nejmocnějších prvků knihy. Emmeline se učí, že ochrana jejího otce byla jak dar, tak prokletí. Teď, když ví, co všechno pro ni otec obětoval, cítí výčitky svědomí, ale zároveň touhu po nezávislosti a pravdě.

„Vůně byly jako déšť nebo ptáci. Odešly a vrátily se."

Bauermeisterová čtenáře zavádí do světa vůní, který je nejen vjemovým zážitkem, ale i emocionální cestou. Každá vůně, kterou Emmeline zažívá, má svůj příběh a svou historii. Autorčin lyrický styl umožňuje, aby čtenář doslova cítil vůně, které hlavní hrdinka popisuje – od vůně čerstvě upečeného chleba až po jemné tóny květin. Tento smyslový aspekt je jedním z nejpoutavějších prvků knihy.

Přestože se může zdát, že příběh obsahuje prvky fantasy (vzhledem ke stroji na vůně), fantastické prvky nejsou dominantní. Kniha není klasickým fantasy příběhem, ale spíše cestou do nejhlubších lidských emocí. Při čtení jsem měla pocit, že autorka hranice tohoto světa obratně prolomila, když překvapila nečekanými zvraty a emocemi.

Jak Emmeline postupně objevuje realitu života na pevnině, čtenář je vtahován do příběhu, který je plný napětí, tajemství a jemné romantiky, která se zdá být vždy na dosah, ale nakonec se stále vzdaluje.

„Je úžasné, jak snadno se dokážeme vžít do role hrdiny."

Dům plný vůní je kniha, která vyčnívá z tradičních žánrových rámců a dokáže zaujmout svým jedinečným přístupem ke smyslům, vzpomínkám a emocím. Vůně jsou zde nejen součástí příběhu, ale i způsobem, jak se hrdinka vyrovnává se svou minulostí a objevuje svou pravou identitu. Autorka čtenáře udržuje v napětí a zároveň ho nutí přemýšlet o tom, jak hluboce jsou naše smysly propojeny s našimi emocemi a vzpomínkami.

Tento román lze doporučit každému, kdo hledá hluboký příběh plný smyslových vjemů, tajemství a emocionálních zvratů. Dům plný vůní není jen knihou o vůních, ale i o tom, jak se vyrovnat se světem, který se neustále mění, a o hledání svého místa v něm. Pro ty, kteří se někdy cítili, že někam nepatří.

Další recenze Moniky Škubalové si můžete přečíst na jejím blogu Mezi řádky.