Recenze a tipy redakce

Vypravěčem je Pravda, která komentuje dění a sleduje postavy, není morálním soudcem, ale jakýmsi vševědoucím pozorovatelem. Ukazuje, co může způsobit jedna lež z úst nevinného dítěte, které vždy říkalo pravdu. Jak jedno dětské rozhodnutí může ovlivnit osudy tisíců lidí.

Příběh nás zavádí do řecké Soluně, která byla před válkou nejpočetnějším židovským městem v Evropě, čítající až na 50 000 židů. Ve městě žije malý Nico s jeho židovskou rodinou. O Nicovi všichni ví, že neumí lhát, dokonce ho nazývají řeckým slovem chioni (v překladu sníh), což odpovídá nejen jeho vzhledu, který působí spíš árijsky než židovsky, ale i jeho upřímnosti a schopnosti vždy říkat pravdu. Když drápy nacistického přesvědčení o čistotě rasy dosáhly i sem a město začali okupovat nacisté, Nico se ocitne v blízkosti důstojníka Uda, který se o jeho pověsti doslechl. Nabídne mu, že zachrání jeho rodinu, pokud na vlakovém nádraží ubezpečí ostatní Židy, aby nastoupili do vlaků, které je „vezou do nového domova a za prací“. Nico nevěděl nic o tom, že vlak končí v Osvětimi, že všichni jedou na jistou smrt. Důstojníkovi důvěřoval, nenapadlo ho, že by mu mohl lhát. Díky tomu tak deportace 15 000 soluňských židů proběhne hladce. Teprve když uviděl, že i jeho vlastní rodina, milovaní sousedé a přátelé jsou tlačeni do dobytčích vagonů, pochopí, co udělal, pochopí, že mu lhali. Realita je tak zdrcující, že se mu zhroutí celý svět. Nico uteče, ale nadobro ztrátí víru v pravdu. Roztáčí se tak kolotoč dalších lží, díky kterým se Nicovi podaří po okupované Evropě pod různými jmény a pasy dojet až do Osvětimy, aby zachránil svou rodinu. Patologické lhaní ho pronásleduje až do dospělosti. Pravda je pro něj stínem minulosti, připomenutím toho, co udělal. A právě proto už ji nedokáže vyslovit.

Mitch Albom předkládá univerzální příběh o tom, jak jediná, byť nevědomá lež může spustit tragédii obřích rozměrů. Ukazuje, jak křehká je pravda a jak devastující mohou být její deformace. Jak se vina a trauma dokážou v člověku zakořenit natolik hluboko, že postupně promění jeho identitu, vztahy i celý život. Román však nezůstává jen u bolestí minulosti, je zároveň vyprávěním o naději, o lásce milenecké, rodičovské i sourozenecké a o víře, že i pro zlomenou duši existuje odpuštění.

Při čtení jsem se často vracela k Hannah Arendt a jejím úvahám o „banalitě zla“. O tom, jak se zlo může šířit zdánlivě nevinně skrz poslušnost, mlčení nebo strach. Právě Nico, který naivně uvěřil autoritám se nevědomě stává součástí tohoto mechanismu. Příběh je tak současně i připomínkou, jak snadno se člověk může ocitnout na špatné straně, aniž by si to uvědomil.

Román je sice fikcí, nicméně autor v závěrečných poznámkách zmiňuje, že se snažil co nejvěrněji zachytit skutečnost. Opírá se o rozhovory s řeckými přeživšími i o pečlivé historické rešerše. Kniha se čte rychle, jen radím mít v zásobě dost kapesníků. Malého lháře doporučuji kudy chodím, teď ji ráda doporučím i vám.