Naši autoři

Po sérii (nejen) pro mladší čtenáře Stíny nad Malinovým vrchem jsi dal ve své nové knize opět průchod temnotě. Můžeš nám svou novinku představit? 

Sbírka Je hezký umřít za úplňku představuje čtenářům šestici povídek rozšiřující universum mého románu Pravá bluesová kočka. Jedná se o prequelové příběhy, které se týkají nejen samotné hlavní hrdinky Ashley Carriganové, ale rovněž i dalších postav a událostí, které s románem souvisejí. Kniha funguje dobře i sama o sobě, ovšem znalým mého románu nabídne ještě víc detailů a vhledů a zodpoví doposud nezodpovězené otázky, případně uvede na světlo, co bylo doposud zmiňováno pouze mezi řádky. To dělám rád. Nejraději bych mezi řádky napsal celý děj. 

Jak už jsi zmínil, většina povídek se odehrává ve světě tvého románu Pravá bluesová kočka. Psal jsi je všechny cíleně pro tuto sbírku, nebo jsi pro některé z nich sáhl do šuplíku a upravil, aby do tohoto univerza zapadly? 

Dvě povídky jsem napsal přímo pro sbírku, na dvou dalších jsem sbírku vlastně postavil a dvě jsem vzkřísil z minulosti a byť se i ve své původní podobě světa Bluesové kočky týkaly, vzhledem k tomu, kam se můj svět dostal jako samotná živoucí entita jsem byl nucen provést jisté úpravy. 

Nemohu si odpustit otázku, kterou všichni autoři „milují“: Čím ses inspiroval? 

Skladba a vyznění prvních čtyř příběhů mi totiž silně evokují noirovou estetiku Millerova Sin City a dalších temných grafických románů. Měl jsi při psaní před očima právě tenhle vizuální styl, nebo tě vedlo něco jiného? 

Pravá bluesová kočka má mnoho inspirací, a to převážně z moderního hororu, westernu a fantasy a abych mohl zmínit inspiraci pro sbírku, musím tady ještě chvilku zůstat. Měl jsem kdysi na mysli trilogii, kde by Bluesová kočka byla první díl, následoval by prequel a sérii by uzavírala třetí kniha a každá z nich měla mít jiný vypravěčský styl a měla být spojena s jiným hudebním žánrem. Bluesová kočka byla western a blues, následující kniha měla být kombinací severských detektivek a post punku/gothic rocku a poslední, kterou jsem se tehdy ještě nestihl tolik zabývat, měla mít co dočinění se steam punkem. Život si ale hledá vlastní cesty a nic z toho se, alespoň zatím, nestalo – já totiž své příběhy nevymýšlím, jen je zapisuji, jak mi běží v hlavě. Hodně jsem si pohrával i s myšlenkou pokračování ve stylu noir spojené s jazzem a mnoho motivů právě z této myšlenky můžeme spatřit v povídce „Spolknuté město“, která měla sloužit jako jakýsi spojník. Jako jediná povídka ze sbírky se de facto odehrává až po Bluesové kočce, ale jelikož v ní Ashley vzpomíná na to, co bylo dávno předtím, do konceptu se nejen hodí, ale je v něm i klíčová. K noir inspiraci se tedy hrdě hlásím. Mezi méně zřejmé inspirace uvedu třeba ještě filmovou sérii Jesse Stone která mi kdysi dávno posloužila jako inspirace pro příběh o Edwardu Carriganovi, jehož nejmodernější, současnou verzi na stránkách potkáváme. Poslední povídka Smutná hora zase zabrousila k Lovecraftovu Dagonovi a folklorním hororovým žánrům, Vlak Duchů je zase krok za krokem líčením osudu muže a to včetně jeho praktických, každodenních problémů, které souvisí s jeho unikátním postavením – prvek, který, byť není na první pohled zřejmý, pochází z Kingova – resp. Bachmannova románu Zhubni. Medový měsíc je poetickým žalozpěvem o touze, zranitelnosti a smrtelnosti, Vlkodlak se snaží opravňovat bestialitu, temnotu a brutalitu konfrontací s jinou méně, či naopak více groteskní variantou sebe sama. Každá povídka je jedinečná a jedinečný je i její styl a to, jak jsem si ji představoval. Mám rád, když mé příběhy každý čtenář vidí po svém. 

Mimochodem z linie s Edwardem Carriganem by byl skvělý komiks. Co si o tom myslíš? 

Mám komiksy rád a určitě bych byl pro. 

Už z tvých předchozích věcí je vidět, jak silný jsi v dialozích. Třeba povídka Takovej je život na mě působila až divadelně komorním dojmem. Máš nějaké zkušenosti s psaním scénářů? 

Nemohu říct, že bych měl, ale na psaní mě nejvíc baví právě dialogy (a milostné scény), ani s jedním to ale nepřeháním, aby forma nezvítězila nad obsahem. Myslím, že by mě mohlo bavit napsat scénář nebo divadelní hru. Strohost, s jakou jsou psány, a naprostý minimalismus jejich řádků by mohl nádherně korespondovat s hloubavými a básnickými dialogy. Nesmí ale chybět humor. Humor je, dle mého, lepidlo, které tohle všechno pojí dohromady. Uvolní napětí. Navnadí čtenáře. Osobně se domnívám, že kniha, která by byla psána sebelépe, ale byla napínavá nebo temná od první stánky až k té poslední, by velmi rychle zabředla a nudila by. Všechno má svůj čas i místo, když je výrazných podnětů příliš, vše je ploché a vlastně se stává zbytečným. Takový příběh nemůže gradovat. A horor má, alespoň tradičně, pointu na konci. Vše před ní slouží atmosféře. 

Pojďme k očekávanému pokračování Pravé bluesové kočky. Zmínil ses mi, že tahle sbírka má být jakýmsi mostem k druhému dílu. Jak daleko už jsi po něm došel? Existuje již hrubý obrys toho, co nás čeká? 

Jak jsem již uvedl, měl jsem hodně nápadů a vlastně jsem to měl tak trochu i vymyšlené. Některé motivy jsem ale zakomponoval do zdejších povídek – ne, že by se to navzájem vylučovalo, ale bylo by třeba dalších úprav.  Mezi nejčastější motivy patřila cesta Ashley do alternativní reality, ve které její kamarádka Molly nejenže žije – skutečně, fyzicky – ale je i velmi důležitá, Ashleyin propad k šílenství, nerovnováhu nebo dokonce rozklad reality a vesmíru jako takového atp.  Rád bych se zde rozepsal o motivech a nápadech, ale nechci nic prozradit v případě, že bych se třeba rozhodl to tak ještě napsat. Víceméně bych měl nápad buďto na jedno pokračování a nebo na dalších pár knih. Stále to jsou ale jen nápady. Pokud má sbírka osloví čtenáře natolik, že budou žíznit po dalším dobrodružství Ashley a dalších postav, není nic snazšího než se do toho pustit. 

Čerpal jsi při psaní povídky Vlak Duchů z prostředí svého zaměstnání? Trávit několik hodin denně v podzemí musí být pro autora temné fantastiky neuvěřitelně inspirativní. Prozradíš čtenářům, co je tvým civilním povoláním a jak moc se propisuje do tvých textů? 

Upřímně otázky typu: „Kdy něco napíšeš z metra“ slýchávám tak často, že se mi do toho chce čím dál, tím míň. Moje práce je skvělá v tom, že mám spoustu času sám pro sebe a inspirace je všude kolem, ale já rád píšu pomocí emocí a ne na základě vykonstruované zápletky. Vlak Duchů skutečně naráží na některé technické prvky z metra, ale jak jeho děj, tak jeho pointa s ním nemá nic společného. Nevylučuji, že někdy něco z metra napíšu, ale popravdě mě to teď v tomto kontextu nezajímá. Řízení metra je velmi odlišné od psaní a to se mi líbí. Praktická činnost dovolí mojí hlavě vydechnout, díky této misce vah jsem komplexní lidskou bytostí. Nemohl bych psát své příběhy a být třeba editor nebo vůbec nějak pracovat s textem ještě jinak. Nechtěl bych to tak. 

Jak moc se ve tvém životě (a psaní) promítá hudba? Jsi stále aktivním muzikantem? 

Do mého psaní se hudba propisuje hodně stejně, jako do mého života, ale nejsem profesionální hudebník. Hraju si jenom tak pro radost, a i když jsem hrával v několika kapelách a i teď, když nikde nehraju, mi to, přiznávám, dost chybí, jsem spisovatel. Chtěl bych zase hrát. Vystupovat. Možná zase jednou. Ale podělím se o něco, co spoustě lidem uchází – na tom mít něco rád jenom tak není nic špatného. V naší kultuře je hluboce zakořeněno že v tom, co děláme, musíme být nejlepší. Musíme mít hmatatelné ocenění svého umění, jinak nestojí za to. Víte ale co? Jsme lidé. Umění nám projasňuje život a dává mu smysl. Hrajte mizerně na housle jako Sherlock Holmes, protože vám to udělá radost. Umět spoustu dovedností průměrným, ba dokonce podprůměrným způsobem, je v pořádku. Dělejte, co vás baví. Protože vás to baví. Vím, že vám to asi nikdo nikdy neřekl, ale to stačí.  

Tvá tvorba má v sobě silný filozofický podtext, proto si neodpustím jednu zásadní otázku na závěr: Co je pro tebe smyslem života? 

Odpověď se ti bude zdát jasná a jednoduchá, ale čím víc se nad ní zamyslíš, tím složitější bude a bude i jiná pro každého. Smyslem života je štěstí. 

Krásná tečka. Dominiku, díky za rozhovor a ať se daří!