Naši autoři

Kristýna Sněgoňová je mezi čtenáři známá především jako autorka fantasy a sci-fi románů, díky nimž si rychle vybudovala pevné místo na české žánrové scéně. Tentokrát přichází s výrazným odklonem od své dosavadní tvorby – vychází jí detektivka z reálného světa Hodná holka. To však není jediná velká událost, která ji letos provází. Rozhovor jsme vedly v době, kdy byla Kristýna v devátém měsíci těhotenství, a proto jí patří velké poděkování, že si i v takto intenzivním období našla čas odpovědět na otázky, které nám její novinku přibližují.

V rejstříku vašich knih uhýbá ta nová jinam – absentují v ní prvky fantasy i sci-fi. Jak se stalo, že se ostřílená autorka české fantastiky vydala jiným autorským směrem (a možná i z bezpečné zóny)?

Ráda zkouším nové věci. Baví mě vyprávět příběhy, a ne nutně jen v tom žánru, ve kterém už jsem doma. Možná je to naopak přirozený posun, protože detektivky jsem začala číst mnohem dřív než fantastiku. Moje první knihovna byla vlastně ta u dědečka a babičky – plná Christie, Gardnera, van Gulika a spousty dalších klasiků žánru. Když se nám občas poštěstí uspat děti dřív, než odpadneme sami, sledujeme s mužem detektivky a hádáme, kdo je vrah.

Naznačuje Hodná holka, že se teď ve vašem psaní otevírá nová etapa a čtenáři se mohou těšit i na jiný typ literatury?

Pokud se jim bude Hodná holka líbit (ťuk, ťuk, ťuk), ráda bych se chvíli zdržela...

Bylo pro vás psaní detektivky bez víl, divoženek a dalších nadpřirozených bytostí v něčem jiné? Případně v čem?

Ve spoustě ohledů určitě jiné bylo, i když jsem to během psaní moc nevnímala. Kulisy pro mě zásadní nejsou, záleží hlavně na tom, jestli mi připadá zajímavý hrdina a to, co prožívá. Když mě baví s ním trávit čas, je mi nakonec jedno, jestli je to detektiv z oddělení, které má kontrolovat lidožravé víly, nebo stárnoucí spisovatel, který si myslí, že má na to vyšetřovat zločiny.

V knize pracujete se stereotypy, které ale postupně rozbíjíte. Ať už jde o bohatého a populárního, leč vyhořelého spisovatele, obraz bezchybného sousedského dvorku nebo samotnou „hodnou holku“ z názvu knihy. 

Ráda píšu o tom, co ve mně nějakým způsobem rezonuje – baví mě, nebo mě naopak vytáčí. Hodnou holku asi ovlivnilo to, že nemám ráda nálepky, dojmologie, pokrytectví... Třeba ten „bezchybný sousedský dvorek“, který funguje jako jedna velká rodina, aby to současně pod povrchem vřelo a každý proti někomu něco měl, mě dost děsí, takže jsem si ho napsala s chutí.

Vedle hlavní dějové linky v knize prosakují i témata přehlížení těch, které považujeme za „neviditelné“, vyrovnávání se se ztrátou nebo otázka, jestli máme i po ní právo na radostný život. To mi přišlo čtenářský hodně osvěžující. Nakolik pro vás bylo důležité rozrušit tímto rámec cosy crime?

Stejně jako u toho narušování stereotypů ani v tomhle případě se nejednalo o promyšlené rozhodnutí pojmout cosy crime jinak. Přijde mi, že když je postava dobře napsaná, má svou minulost, svou agendu i své cíle a chce o nich čtenáři říct. Se spoustou lidí v Hodné holce nesouhlasím a současně si říkám Jasně, rozumím, proč děláš to, co děláš, i že to vůbec nemáš lehké... Vlastně mě asi nejvíc baví právě ti, kteří tápou, dělají chyby, nebo nejsou tak „hodní“, jak se zdá. 

Kde čerpáte inspiraci?

To je oblíbená otázka každého autora! A myslím, že jako většina z nich, i já hlavně v každodennosti. V životě už jsem zažila tolik věcí a potkala tolik lidí, že asi všechno a všichni mají v mým příbězích nějaký předobraz, aspoň z části a občas možná aniž bych si to sama uvědomovala.

Na konci knihy nás čeká cliffhanger, který dává tušit, že bychom se mohli těšit na pokračování. Je to tak?

Já bych byla určitě ráda. Vlastně už ho mám skoro hotové, takže záleží jen na Hodné holce, jak si povede. Držím jí pěsti.

Kdo je ideálním čtenářem vaší knihy?

To je pro mě dost složitá otázka! Věřím, že jich znám spoustu, ale vlastně pro mě bude to, jak Hodnou holku přijmou, překvapení. I moje předchozí knihy byly dost založené na nejednoznačnosti postav, traumatech a spoustě rozhodnutí, která někdy ani nemohla být správná... takže pokud se čtenářům líbily, v podstatě jsem jen trochu změnila prostředí.

Jste pozoruhodně aktivní autorka a pokud se nemýlím, toto není jediná kniha, která vám letos vychází (směřuju tím k druhému a třetímu dílu série Atomové šelmy, kterou píšete společně s Františkem Kotletou). Jak takové pracovní nasazení zvládáte? 

Když se někdo ptá Františka Kotlety, jak to zvládáme, odpovídá „Tajemství je v tom, že to nezvládáme.“ Ale když se někdo ptá mě, většinou mluvím o psaní jako o řemesle, o pokoře k příběhu a o vydávání knih jako závazku vůči sobě, nakladateli a hlavně čtenářům. Když chce člověk něco vybudovat, a to v jakémkoliv oboru, disciplína je potřeba, i když to není vždycky snadné. Poslední roky procházím v osobním životě obdobím plným změn, takže je to udržení pracovního nasazení trochu zátěžový test.

Na co se v dohledné době těšíte?

Na porod, ani nevíte jak.