Úryvky

Úryvek ze stran 191 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 194:

Já a ostatní přeživší, kteří na sebe vzali povinnost pochovat těla zemřelých, jsme usoudili, že postarat se o všechny mrtvé ve Zbarského hale je nad naše síly. Rozhodli jsme se, že halu přeměníme na jedno velké mauzoleum. Kovové dveře jsme svařili k sobě, a tak je zapečetili. Ztemnělé kapsle každému ze svých nájemníků posloužily za poslední místo odpočinku.

Lidé plovoucí uvnitř už si posmrtné bytí koneckonců tak trochu vyzkoušeli.

Další oběti gibelu jsme shromáždili na parkovišti vedle ústředí Časoenergetiky. Zjistili jsme, že půda oficiálního hřbitova v Iänkö je příliš mokrá a hutná – ručně bychom tam moc hrobů nevykopali. V tu chvíli nefungoval jediný bagr, všechny byly totiž automatizované. V podstatě by bylo možné přestavit některé z přístrojů z minulého tisíciletí zpátky na manuál, ale do toho se nikdo nepustil. Bez nafty bychom je stejně nedokázali nastartovat.

Palivové nádrže všech čerpacích stanic v okolí byly vybílené; nejpozději do dvou dnů od vypuknutí katastrofy si lidé benzín nahamonili domů nebo ho prostě jen vypumpovali do poslední kapky. Po cisternách, které by prázdné nádrže doplnily, nebylo od té doby ani stopy.

Lidé ze začátku neztráceli naději, věřili, že nepříjemnosti potrvají pár dní, nanejvýš pár týdnů. Sám jsem si myslel totéž. Čekali jsme, že záchrana dorazí každou chvíli.

Hned první hodiny po katastrofě bylo jasné, že od úředních strojů ve městě se žádné pomoci nedočkáme. Automatická policie a záchranná služba s konečnou platností zhasly v momentě, kdy krysa, který je ovládal, přestal udílet pokyny. Státní administrativní budova se před pár lety plně zautomatizovala, takže i tam by člověk na dveře klepal nadarmo.

Městská rada a obecní úřad už se nikdy neshromáždily. Bez komunikačního spojení radní nevěděli, kdy mají přijít na radnici ani jaké věci by se měly projednávat. Navíc se ukázalo, že polovina radních a obecních úředníků jsou syntetičtí lidé. Od těch už jsme nikdy neslyšeli ani ťuk. A i ostatní si brzy našli důležitější věci na práci než dohadování se o tom, na co použít peníze z městské pokladny, za které už nešlo nic koupit.

Následně jsme začali čekat na záchrannou brigádu vyslanou státem. Někteří věřili, že nám na pomoc konečně přispěchají obranné síly. Jiní podotýkali, že armáda se poslední roky skládá z automatických válečných strojů, které teď nejspíš zarůstají pavučinou v depech vojenských posádek.

Lidé, kteří do města občas zabloudili při hledání jídla, vyprávěli, že finská metropole Helsinky zeje prázdnotou. Obyvatelé odešli nebo zemřeli, přičemž město nejdříve vybílili od všeho, co se dalo sníst nebo směnit, a před odchodem ho zapálili.

Po měsících čekání na příchod státního anděla strážného jsme si museli chtě nechtě přiznat, že nejspíš nikdy nedorazí. Všechny střípky informací, které se k nám donesly, poukazovaly na to, že finský stát existuje už jenom ve vzpomínkách lidí.

Zcela logicky se dalo předpokládat, že minulostí bude i můj rodný Sovětský svaz, ale zjistit to bylo těžké. Bez telefonu, rádia, televize, novin, telegrafu a motorových vozidel byly věci, k nimž docházelo ve vzdálenosti několika set kilometrů, stejně daleké jako události odehrávající se na cizí planetě.

Lidé mluvili o tom, že v Indii vzdálené tisíce kilometrů ještě funguje elektrická síť, továrny prý vyrábějí zboží, lidé berou plat, jezdí autem, čtou noviny, klábosí spolu po telefonu. Indové měli zaručeně i funkční stát, armádu, policii a systém zdravotnictví. Byli to dobří lidé, jistě by nenechali zbytek světa navěky ve štychu – a tak jsme pro změnu čekali, až se na přístupové silnici do Iänkö objeví snědí přátelští Indové, sikhové, hindové, muslimové a kdovíkdo ještě.

Z Indů jsme zatím neviděli ani ň. Bez dopravních prostředků mohla Indie klidně ležet ve Velkém Magellanově oblaku, který se nacházel 179 000 světelných let od planety Země.

Vyjma mě nikdo z pohřební skupiny ještě nikdy nekopal hrob vlastníma rukama a už vůbec ne v zimě. Proto jsem přítomným poradil, jak zmrzlou zem rozehřát pomocí izolace. Lidi potěšilo, že znám takové fígle. Říkali, že beze mě by to mohli rovnou zabalit.

Naštěstí se mě nikdo nezeptal, kde jsem se triky užitečné při hloubení hrobů naučil.

Abychom ušetřili čas, rozhodli jsme se, že na dvoře Časoenergetiky vykopeme jeden dlouhý příkop připomínající vojenský zákop, který povede křížem krážem mezi stromy a většími balvany. Nebohé oběti gibelu jsme do něj nenaházeli jen tak nazdařbůh, jako tomu bylo ve vedlejším hrobě, kde jeden na druhém i napříč přes sebe spočívali dávní finští rudí a ruští námořníci.

Každá oběť měla vlastní rakev. Ty jsme sehnali v místním velkoobchodě s pohřebním zbožím. Majitel nám je nejdřív odmítal vydat s tím, že perceptron, který měl na starost pokladnu, už nehučí ani nepáchne po spálenině. Chudák obchodník zapomněl, jak se zachází s penězi. Naše pohřební komise rozhodla, že něco takového nemůže být na překážku. Rakve byly určené mrtvým.

Obchodníkovi jsme zaplatili v hotovosti. Musel se spokojit s účtenkou naškrábanou zmrzlou tužkou na kostkový papír.

Západní rubly od té doby stejně neměly žádnou cenu, ale třeba je nějaké chladné zimní noci spálil ve snaze zůstat v teple.