Naši autoři

Amanda Rae Dunlap vystudovala filmovou vědu a viktoriánskou literaturu na Northwestern University a pracuje jako střihačka trailerů pro Disney studio, kde divákům z celého světa zprostředkovává kouzlo nejslavnějších světových vypravěčů. Žije s manželem v malém horském městečku v Kalifornii. V červenci letošního léta v Našem nakladatelství vyšel její horor Zloději těl.

Co vás inspirovalo pro napsání knihy Zloději těl?

Inspirovala mě strašidelná prohlídka Edinburghu. Hřbitov Greyfriars, kam jsem děj knihy zasadila, dodnes nese stopy po tehdejších vykradačích hrobů – včetně železných zábran, které měly nebožtíky chránit před nenechavýma rukama. Ta morbidní vynalézavost zlodějů mě naprosto fascinovala. Když jsem se tam tehdy procházela, všimla jsem si domů, které stojí hned za hřbitovní zdí. V tu chvíli mě napadlo, jak skvělá úniková cesta by to byla pro někoho, kdo se tímto řemeslem živí.

Mají James, Nye, Charlie, Hamish nebo další postavy v knize nějaké reálné předlohy?

Jsem obrovským obdivovatelem Arthura Conana Doyla, takže James a Nye pro mě v abstraktní rovině představují jakýsi alternativní příběh původu Watsona a Holmese. Oproti tomu Charlie, Hamish a ostatní postavy se v mém tvůrčím světě objevili naprosto spontánně.

V autorské poznámce uvádíte, že postavy jako Burke, Hare, Mary nebo doktor Knox skutečně žily. Jak dobře jste se orientovala v historii medicíny počátku 19. století před psaním knihy? Vyžadoval román rozsáhlé rešerše a jak dlouho vám nakonec trvalo celý příběh nastudovat a napsat?

Jako vášnivý příznivec true crime příběhů jsem kauzu Burkea a Hareho samozřejmě zachytila už v podcastech Tenfold More Wicked, My Favorite Murder či Lore. Pokud jsem však chtěla proniknout do těch nejtemnějších detailů řemesla vykradačů hrobů, musela jsem jít hlouběji. Klíčové pro mě bylo dílo Bodysnatchers od historičky Suzie Lennox, z něhož jsem čerpala celou řadu mrazivých i černohumorných historek. Co se týče rešerší o lékařském vzdělávání na počátku 19. století, mým hlavním a naprosto neocenitelným zdrojem se stalo přímo muzeum Surgeons' Hall v Edinburghu.

Co nejzajímavějšího nebo nejpřekvapivějšího jste během svých rešerší zjistila?

To, že Burke a Hare ve skutečnosti nevykradli ani jeden jediný hrob! Často se o nich mluví jako o vykradačích hrobů, protože jejich zločiny byly s obchodem s lidskými těly úzce spojené. Ve skutečnosti to ale byli „jen“ čistokrevní sérioví vrazi.

Jak moc se román během psaní a editace změnil? Skončily v koši nějaké scény nebo postavy, které vám teď ve výsledné knize chybí?

Ráda buduji propracované světy, takže v prvních verzích jsem se až moc zasekávala u vedlejších postav a děj ztrácel tempo. Výsledná kniha je díky úpravám rozhodně lepší, ale občas je mi líto, že se nemůžu podělit o všechny ty nápady a detaily, které o postavách v hlavě stále mám.

Román má úžasnou, až filmovou atmosféru a byl by skvělou předlohou pro film nebo televizní seriál. V autorské poznámce se zmiňujete o herci jménem Aneurin, který v jednom seriálu zosobňoval přesně tu postavu, kterou jste zrovna nosila v hlavě. O koho přesně jde? A pokud by se Zloději těl dočkali adaptace, byl by tento herec součástí vašeho vysněného obsazení? Koho dalšího byste si v hlavních rolích představovala?

Jako filmový fanoušek jsem měla casting v hlavě kompletně hotový ještě předtím, než jsem vůbec začala psát. Postava Aneurina je po fyzické stránce inspirovaná velšským hercem Aneurinem Barnardem. Poprvé jsem ho viděla v seriálu Hrubá kůže (Barkskins, 2020) a přesně tehdy mi Aneurinova postava začala dávat smysl. Dnes už je mu ale kolem čtyřicítky, takže bychom potřebovali stroj času, abychom ho omladili na dvaadvacet! To samé platí pro Jamese – v mých představách to byl vždycky mladý Joe Alwyn, kterého bychom ale museli vrátit do věku devatenácti let.

Pokud jde o jejich povahy, tam mě samozřejmě ovlivnili Sherlock a Watson od Conana Doyla, ale ještě silnějším impulsem pro mě byla seriálová adaptace Sherlock od BBC s Benedictem Cumberbatchem a Martinem Freemanem.

Už jste někdy v Edinburghu byla? Jestli ano, jaká jsou vaše oblíbená místa? A pokud ne, kam byste se tam chtěla rozhodně podívat?

Ano, měla jsem tu čest a Edinburgh mě naprosto uhranul. Skutečným zlatým hřebem mé cesty byla již zmíněná noční výprava za strašidly. Nemohla jsem vynechat ani William Burke Museum, které se pyšní titulem „nejmenší muzeum na světě“. Vystavují zde totiž pouze jeden artefakt – peněženku vyrobenou z lidské kůže samotného vykradače Williama Burkea, což k mé spisovatelské identitě stoprocentně pasuje. Jako správný turista jsem vyzkoušela i The Scotch Whisky Experience, kde vás palírnou provezou v sudu jako na horské dráze v Disneylandu, akorát s alkoholem. Při příští návštěvě je pro mě absolutní prioritou muzeum Surgeons' Hall – dodnes nechápu, jak je možné, že jsem ho při první cestě minula.

Přemýšlela jste někdy nad tím, že byste po smrti darovala své vlastní tělo lékařské vědě?

Rozhodně ano. Northern Michigan University v Marquette má specializované pracoviště forenzní antropologie – v podstatě takovou „farmu těl“ pro výzkum v chladném klimatu. Jako michiganský patriot si říkám, že by to pro mě mohlo být docela pěkné místo k věčnému odpočinku.

V tiskových zprávách a rozhovorech ke knize uvádíte, že lásku k tajemnu a makabrózním tématům ve vás probudila vaše maminka. Prozradíte nám, jakým způsobem vás v tomto směru ovlivnila?

Moje máma náhrobky naprosto milovala! Když jsme spolu cestovali, naší nejoblíbenější společnou aktivitou byla návštěva místního hřbitova, kde jsme si obkreslovali reliéfy z těch nejzdobnějších náhrobních kamenů. Náhrobky v sobě nesou spoustu příběhů. Když se naučíte rozpoznávat určité motivy, symboly, kamenické techniky a typické nápisy, prozradí vám to o tehdejších lidech a jejich době hrozně moc. Hřbitovní turistika je pro mě často stejně fascinující a poučná jako návštěva klasického muzea.

Kdybyste měla jmenovat pět pro vás nejzásadnějších spisovatelů, kteří by to byli?

Edgar Allen Poe, Jane Austenová, Arthur Conan Doyle, Kate Chopinová ... a pravděpodobně i Michael Crichton, když mám být upřímná.

Z webu www.lapl.org upravil a přeložil Aleš Richter.