Naši autoři

Hrůza v domě na kopci je hororová kniha od spisovatelky Elizabeth Hand, která vyšla česky v červnu 2026. Kniha představuje oficiální a autorizovanou poctu slavnému gotickému románu Dům na kopci (The Haunting of Hill House) od Shirley Jackson.

Jsem nadšená, jelikož jde o první oficiální pokračování románu Dům na kopci (The Haunting of Hill House), které schválili dědicové Shirley Jacksonové. Zajímalo by mě, jak jste se k tomuto projektu vlastně dostala, jak se od začátku vyvíjel a jaké to bylo psát s vědomím, že vám Shirley Jacksonová takříkajíc ‚kouká přes rameno‘.

Před několika lety jsem o pokračování románu Dům na kopci mluvila s agentkou Mary Weissovou, která zastupuje pozůstalost Shirley Jacksonové. Tehdy oslovili mě a několik dalších autorů, ale projekt byl nakonec z nějakého důvodu odložen k ledu. Během pandemie v roce 2020 se mi ale Mary ozvala znovu. Vrátily jsme se k tomu nápadu a já navrhla: ‚Co kdybychom se do toho pustily právě teď?‘ Ona souhlasila a navrhla, abychom si promluvily s Laurencem, synem a správcem pozůstalosti Shirley Jacksonové. Tentokrát jsem ale přišla s úplně jiným konceptem než tehdy – ten první totiž nebyl moc promyšlený.

Měli jsme několik hovorů přes Zoom, kde jsme si vyměňovali nápady, až jsme nakonec našli ústřední motiv. Kniha vypráví o malé skupině divadelních herců, kteří se na delší dobu nastěhují do domu Hillových, protože věří, že tam budou mít klid na zkoušení nové hry. A tam pak začíná jít do tuhého!

Jsem rodině Shirley Jacksonové nesmírně vděčná za důvěru, kterou ve mě vložila. Laurence mi řekl, že knihu zbožňuje, což pro mě bylo nejdůležitější. Samozřejmě mi záleželo i na názoru ostatních, ale kdyby se kniha nelíbila jemu, řekla bych, že do toho nejdeme. Společný přítel mi navíc potvrdil, že román četli i další dva sourozenci a byli s ním spokojení. Tehdy jsem si oddychla – když se to líbilo jim, tak je všechno v pořádku.

Spolupráce s nimi byla skvělá a nechali mi naprostou svobodu. Laurence mě vlastně požádal o jedinou drobnou změnu až ve fázi korektur. K práci jsem přistupovala s obrovským respektem a snažila se ji odvést co nejlépe a nic nepokazit.

Fascinovalo mě, jak se zde klasická jacksonovská gotika prolíná s promyšleným metapříběhem o divadelním souboru a dramatikovi, potažmo s tématem, jak fikce zpracovává realitu. Tento motiv zajímavě rezonuje se současným fenoménem true-crime podcastů. Baví mě, jak na tento trend reagujete, ale posouváte ho dál. Dosud jsem nečetla nic o divadelních souborech, hrách či dramaticích, kteří by takto reflektovali skutečné zločiny nebo hororové události ve svém okolí. Co vás k tomuto nápadu vlastně přivedlo?

Víte, já jsem vlastně neúspěšná dramatička. Vždycky jsem chtěla psát pro divadlo, které mě naprosto pohltilo už v dospívání. Vyrůstala jsem v městě plném divadelníků, takže mi brzy došlo, že vedle té vší magie je to pro ty lidi normální obživa. Potkávali jste je v samoobsluze a pak jste je viděli zářit na Broadwayi nebo v televizi. Už na střední škole jsem psala hry pro místní dětský soubor a pak jsem šla studovat divadelní vědu a psaní na univerzitu jako vůbec první studentka v tomto oboru.

Jenže jsem úplně vyhořela. Jednak proto, že jsem tehdy raději žila punkovou scénou v New Yorku a Washingtonu než chozením na přednášky, ale hlavně mi po třech letech v tom intenzivním programu došlo, že ze mě nikdy dobrá dramatička nebude. Napsat skvělou hru je totiž neuvěřitelně těžké. Myslím, že i proto je na světě daleko méně geniálních divadelních her než skvělých románů nebo povídek. Divadlo jsem tedy opustila, ale láska k němu mi zůstala. Mám mezi herci a umělci spoustu přátel a ve své beletrii se k tomuto světu ráda vracím.

U této knihy jsem si řekla, že se do něj můžu ponořit znovu, jen trochu oklikou. Nebude žádný spoiler, když prozradím, že hlavní hrdinka Holly je také tak trochu ztracená dramatička. Zažila sice raný úspěch, ale pak její kariéra nešla podle představ. Měla jsem pocit, že se do ní dokážu skvěle vcítit a že mě bude bavit ji psát.

Hrůza v domě na kopci vás vrací ke gotickému žánru a dává vám prostor hrát si s tajuplnou, strašidelnou atmosférou. Jak se vám pracovalo s tak ikonickou předlohou od Shirley Jacksonové? A v čem se pro vás lišilo adaptovat tento slavný román oproti budování vlastního, zcela nového světa?

Já strašidelné domy – hlavně ty obrovské – naprosto zbožňuji a v mých knihách se objevují neustále. Mí prarodiče vlastnili sice vůbec ne strašidelný, ale zato gigantický starý dům s výhledem na řeku Hudson v New Yorku. Jako děti jsme tam trávili spoustu času a hluboce mě to ovlivnilo.

Možnost procházet se takhle rozlehlým prostorem, zvlášť když jste dítě, v sobě má obrovské tajemství a potenciál. Netušíte, co na vás čeká za dalšími dveřmi, a na schodištích neustále objevujete nové tajné průchody. Podle mě přesně proto lidé tak milují romány a filmy o strašidelných domech. Máme k nim zvláštní pouto – ať už jde o stará sídla, opuštěné sklady, metro nebo jiné lidmi vytvořené prostory, které fungují jako portál do neznáma.

Dům na kopci je pro Američany absolutní klasikou tohoto žánru. Moje práce spočívala hlavně v tom, že jsem se držela šablony, kterou Shirley Jacksonová vytvořila. Moje agentka Laurence mi dokonce poslala skeny jejích vlastních nákresů a plánů domu – některé sice vyšly v její biografii od Franklina, ale já je měla ve velkém formátu. Bylo úžasné vidět, jak si ten prostor sama představovala. Knihu jsem za ty roky četla mnohokrát, ale během přípravy na psaní jsem se k ní vrátila ještě několikrát. Při jednom čtení jsem si zvýrazňovačem označila všechny zmínky o dveřích, oknech, chodbách a detailech prostoru. Věděla jsem, že jestli něco spletu a dám pověstný Červený pokoj na špatný konec chodby, čtenáři mi to neodpustí!

Snažila jsem se přesně držet jejího architektonického návrhu. Když máte takové pevné základy, je to jako přijít na hotovou divadelní scénu. Můj román se odehrává šedesát let po událostech z původní knihy. Uběhla spousta času a není žádným spoilerem, že dům měl mezitím další obyvatele. Má svou historii, ale stále stojí na pevných základech a struktuře, kterou mu Shirley dala. Pro mě pak bylo snadné poslat tam své vlastní postavy a nechat je jednat.

Jedinou postavou, která přímo pokračuje z původního románu, je totiž samotný dům. Vnímala jsem ho jako živou bytost a snažila se zachytit ten specifický tón – plný zlověstné předtuchy a mírného melodramatu. Je to její svět, ale odvyprávěný mými slovy. Když použiji divadelní metaforu: vzala jsem stávající scénář, ale interpretovala ho s novými herci, v jiných kostýmech a v jiném čase.

Máte svůj vlastní žebříček pěti nejlepších strašidelných domů či budov v literatuře a filmu? Zajímá mě, jestli byste čtenářům doporučila nějaký seznam knih a filmů, které by skvěle doplnily atmosféru vašeho nového románu.

Vybrat konkrétních pět kousků pro mě bude asi těžké, ale rozhodně musím zmínit M. R. Jamese, mistra klasických strašidelných povídek. V jeho příbězích hrají stará sídla obrovskou roli. Pak mě napadá povídka Zelený čaj (Green Tea, 1872) od Sheridana Le Fanu. Hlavní postavou je tam, myslím, nějaký duchovní nebo pastor. Celé se to sice neodehrává v klasickém strašidelném domě, ale hrdinu v jeho vlastním bytě pronásleduje přízračná opice. Zní to sice trochu bizarně, ale je to neuvěřitelně děsivé. Le Fanu byl prostě mistrem atmosféry, tónu a nálady.

Co dál? Román Ill Will od Dana Chaona je jedna z mých vůbec nejoblíbenějších strašidelných knih. Nikdy jsem ale nenašla odvahu si ji přečíst znovu, protože mě upřímně vyděsila k smrti. Je to jednoznačně kniha, ze které jsem měla v dospělosti největší hrůzu. Nejde o strašidelný dům v pravém slova smyslu, ale spíš o koncept ‚zlého místa‘ – prokletého prostoru, kde jedna z postav skončí. Chaon v tom odvedl geniální práci a stvořil dokonalou definici takového místa. Vlastně pro mě tohle definuje strašidelné domy obecně! 

Jak se vlastně rozhodujete, jakou vypravěčskou perspektivu zvolíte? Vaše kniha sází na velmi silné vyprávění v první osobě, což ji podle mě pevně ukotvuje v klasické gotické tradici ve stylu Jany Eyrové. Díky tomu čtenář na vlastní kůži prožívá všechno, co se kolem Holly děje. Co vás přimělo psát právě z tohoto úhlu pohledu?

To je vždycky strašně těžké rozhodnutí. Někdy se mi dokonce stane, že napíšu celý příběh nebo román špatným hlasem a až zpětně mi dojde, že měl být vyprávěný v první osobě, a ne ve třetí. U románu Hrůza v domě na kopci se střídá hlavní Hollyin hlas v první osobě s velmi subjektivními pohledy ostatních postav (Nisy, Stevie a Amandy) ve třetí osobě.

Udělala jsem to proto, že odvyprávět tenhle příběh a zachytit plný dopad domu jen z jedné perspektivy by bylo nesmírně složité. V původní knize sice sledujeme hlavně Eleanor, ale vnímáme i ostatní. Shirley Jackson nepoužila vyloženě rigidní er-formu, dává nám nahlédnout do prožitků i dalších postav.

V první verzi jsem měla v ich-formě napsané i některé kapitoly z pohledu Nisy. Moje redaktorka ale řekla: ‚Ne, to nefunguje, je to příliš matoucí.‘ Takže jsem to změnila a myslím, že měla pravdu. Při psaní zkrátka ráda experimentuji. Úplně stejně to mám u svých detektivek s Cass Neary. Vyprávět takový příběh jen z pohledu jednoho člověka je oříšek. U amatérského vyšetřovatele, jako je Cass, to sice funguje, ale má to své limity – přicházíte o výhody jiných perspektiv, třeba policie, vraha nebo oběti. O tohle všechno jste ochuzeni. Proto jsem chtěla prostor v knize Hrůza v domě na kopci trochu otevřít a postavy prostřídat. Holly je ale samozřejmě ústřední postavou. Její hlas se mi v hlavě zrodil celkem brzy. Psaní v první osobě naprosto zbožňuji a využívám ho často. Někdy se musím vyloženě nutit, abych ho necpala všude, protože mě to zkrátka baví. Jsou ale příběhy, u kterých to prostě nefunguje.

Všechny postavy ve vaší knize jsou skvěle napsané, ale zároveň velmi tvrdohlavé a komplikované. Jak se vám daří vytvářet takto propracované hrdiny, kteří nejsou prvoplánově sympatičtí? Jak těžké je skloubit jejich komplikovanou povahu s tím, co zrovna vyžaduje děj?

Sama o složitých lidech ráda čtu a baví mě je i tvořit. Můj výchozí bod je vlastně takový, že tyhle postavy jsou sympatické alespoň samy sobě. Nikdo se přece vědomě nesnaží být padouchem, sociopatem nebo obyčejným blbcem – ve své vlastní mysli je každý z nás hrdinou vlastního příběhu. Všichni se cítíme něčím sužovaní nebo se vnímáme jako oběti. U tohoto románu bylo obzvlášť důležité, aby každá ze čtyř hlavních postav měla své vlastní ambice a neochvějnou víru ve svůj talent – ať už oprávněnou, nebo ne. Jak děj graduje, museli vůči sobě začít být čím dál podezíravější a do jisté míry i závistiví. Přesně takhle totiž na ně dům útočí. Myslím, že divadelníci jsou v takové situaci obzvlášť zranitelní. Stejně jako jiní umělci jsou zvyklí, že svět jejich práci znehodnocuje, zneužívá nebo ignoruje. Navíc jsem už docela zběhlá v tom, jak vzít své vlastní chyby, slabosti i zkušenosti a promítnout je do svých postav.

Ale upřímně – na rozdíl od skutečného života je v beletrii prostě zábava trávit čas s emočně rozvrácenými lidmi. Jsou neuvěřitelně fascinující.

V závěrečném poděkování mě pobavila zmínka o vaší dceři, se kterou jste konzultovala, které postavy sprovodit ze světa. Bez velkých spoilerů – jak takové rodinné porady vypadaly? Pomáhalo vám to při formování děje?

Callie tehdy dostala k přečtení ranou verzi rukopisu a já s ní sdílela své záměry. Okamžitě mě rázně varovala, že některé své plány v knize nemohu uskutečnit. Jelikož jsem byla sama nerozhodná, začala jsem s ní jednotlivé varianty rozebírat. Rychle mě přesvědčila, že její pohled je správný. Byl to vcelku krátký rozhovor, ale jakmile padlo definitivní rozhodnutí, mohla jsem tuto linku pustit z hlavy a soustředit se na zbytek knihy.

Odkud kromě literatury čerpáte inspiraci?

Z hudby, umění a filmu. Žiji už 35 let na venkově v Maine a zdejší příroda mě stále fascinuje. To samé platí pro Londýn, kde trávím část roku už od devadesátých let. V každém městě vymetám muzea a divadla. Navíc miluji starověká rituální a archeologická místa, ty na cestách nikdy neminu.

Spousta vašich knih se pohybuje v onom zlověstném, plíživém a zneklidňujícím hororovém prostoru. Co vás na tomto žánru tak přitahuje? Považujete psaní takových příběhů za očistné? Stává se vám, že vám vaše vlastní texty vlezou pod kůži a během práce vás opravdu vyděsí?

Už od dětství miluji duchařské historky, filmy o monstrech a cokoli, co mě dokázalo bezpečně vyděsit. Moje úplně první dětské pokusy o psaní byly buď strašidelné příběhy, nebo vyprávění o zvířatech. Jak jsem stárla, začala jsem psát jen dospělejší verze těchto témat. Nejsem si jistá, jestli bych to nazvala přímo katarzí, i když je pravda, že pár vlastních démonů jsem si za ta léta vyjednala. Ale ano, někdy mi to vážně leze na nervy. U tohoto románu se mi to stalo – mít v hlavě tak dlouho Hill House bylo opravdu zneklidňující. Psaní mě sice neskutečně bavilo, ale zároveň jsem měla pocit, jako bych celou tu dobu žila v hluboké temnotě. Takže teď už se vážně těším, až se pustím do něčeho úplně nového.

Z webů www.crimereads.com a www.powells.com přeložil a upravil Aleš Richter.