Naši autoři

Kristýně Vlasákové vychází 19. srpna debutový román Spící chlapec. Prostřednictvím příběhů tří žen, jejichž osudy se rozprostírají napříč jedním stoletím, zkoumá rodinnou paměť, touhu někam patřit i to, jak nás ovlivňují příběhy předchozích generací. O tom, jak její první román vznikal, proč se rozhodla vyprávět příběh ve třech časových rovinách a co všechno předcházelo jeho napsání, jsme si s autorkou povídaly v následujícím rozhovoru. 

Co bylo prvním impulzem k napsání Spícího chlapce? Byla to konkrétní postava, rodinný příběh, nebo obecně téma?

Na počátku téhle knihy byla povídka, kterou jsem napsala skoro před deseti lety. A na počátku té povídky pohled na rentgenový snímek. Napadlo mě, že by mohlo být zajímavé vyprávět příběh, ve kterém odhalujeme něco o životě člověka z jeho rentgenového snímku. V knize nakonec žádný rentgenový snímek není, ale důležitým prvkem je v ní posmrtná fotografie. A k ní jsem se dostala právě od té první myšlenky na rentgen.

V románu propojujete tři časové roviny, které sledujeme očima tří hlavních ženských hrdinek. Věděla jste od začátku, že chcete příběh vyprávět z ženské perspektivy a obsáhnout přitom celé jedno století?

Na počátku to byl v té povídce příběh vyprávěný nejmladší hrdinkou v současnosti. Ta postupně odhaluje příběh svojí rodiny a ty dvě starší časové osy jsou tam tak převyprávěny jen velmi zkratkovitě. Když jsem se rozhodla, že z toho udělám knihu, hned jsem chtěla, aby to byly tři časové roviny, které se střídají a postupně vzájemně prolínají. Takže osu příběhu jsem měla již na začátku, ale spousta podrobností vznikla až v průběhu psaní. 

Psala jste jednotlivé časové roviny souběžně?

Nejdříve jsem napsala celou nejstarší část – příběh Anežky, pak prostřední a nakonec tu nejvíce současnou. Už v průběhu psaní jsem myslela na to, v jakých místech by se měly střídat a protínat, ale definitivně jsem kapitoly poskládala až když byl celý text napsaný.

Vzhledem k tomu, že se dotýkáte i různých historických nuancí, předpokládám, že dost času vám zabrala i rešeršní práce. Kde jste čerpala informace (i inspiraci)?  

Z nejrůznějších zdrojů na internetu. Zajímavým zdrojem pro mě byly například diplomové práce, které se zabývají různými okrajovými tématy – třeba lazarety za první světové války nebo jaké možnosti antikoncepce měly ženy v socialistickém Československu. Bavilo mě si o životě v minulosti číst, a i když jsem naprostou většinu těch informací v knize vůbec nepoužila, dávalo mi to při psaní lepší pocit, že nevařím úplně z vody.

Jedním z ústředních motivů knihy je otázka, nakolik nás formují příběhy našich předků. Změnil se při psaní váš vlastní pohled na rodinu a na to, jak moc nás minulost lidí před námi utváří?

Můj pohled se asi nezměnil. Myslím, že minulost nás určitě formuje, a to i když o ní nevíme. Každá rodina má nějaký příběh, ale asi málokde se o něm nějak dopodrobna mluví. Všechny nás asi zajímá spíš naše osobní přítomnost. Babička nebo strýc je prostě vedlejší postavou, kulisou našeho příběhu a moc nepřemýšlíme nad tím, co prožívali před dvaceti lety nebo jaké bylo jejich dětství.

Samozřejmě nás jejich bývalá rozhodnutí a jejich pohled na svět ovlivňuje a je zajímavé se někdy zamyslet nad jejich motivacemi, vidět to z jejich perspektivy.

Ale zase bych to nebrala jako svírací kazajku, dvě děti z jedné rodiny mohou žít hodně odlišný život, mít hodně odlišné životní postoje. Hlavním autorem našeho příběhu pořád zůstáváme my sami.

Která z hlavních ženských postav vám byla při psaní nejbližší?

Nejsnadněji a nejrychleji se mi psala Lenka, tam už nebylo třeba zabývat se historickými okolnostmi. Ale nejzajímavější pro mě bylo asi psaní Anežky, právě proto, že její příběh začíná už více než před sto lety a taky se odehrává v přírodě, která je mi blízká.

V knize mají zásadní roli matky – jejich přítomnost i nepřítomnost. Přemýšlela jste od začátku o románu jako o příběhu mateřství?

Ne. To že všem hlavním hrdinkám v podstatě chybí matka mi došlo až zpětně. Nebyl to záměr, nějak to vyplynulo. A ani potom mě nenapadlo, že by to měl být příběh o mateřství, myslím že je tam mnoho rozmanitých vztahů.

Co byste si přála, aby si čtenáři ze Spícího chlapce odnesli?

Snad příjemný zážitek. Jen tak si chvilku posedět s knížkou. A jestli tam bude něco, co v nich zůstane i po jejím zaklapnutí, bude to skvělé, ale pro každého to asi může být něco jiného.

Jaké jsou teď vaše plány? Prozradíte, jestli máte v plánu pracovat na další knize?

Napsala jsem ještě knihu pohádek a v hlavě mám i další román, ale zatím jen jako matnou představu. Určitě bych ale chtěla v psaní pokračovat.