Recenze a tipy redakce

Ocitáme se na planetě inteligentní civilizace, která stojí před otázkou, s kým se rozhodne spolupracovat, aby přežila. Zkušenosti totiž naznačují, že každá vyspělejší společnost se bez řádného vedení může sama zničit. Jsou dvě hlavní mezidruhové konfederace, které se o záchranu těchto civilizací napříč vesmírem starají: Jednota a Kolektiv. Nenechte se však zmást jejich přátelsky znějícími názvy. Ačkoli obě strany deklarují snahu o spojenectví veškerého inteligentního života, ve skutečnosti mezi sebou vedou nelítostný boj, protože v první řadě tu jde především o moc. Právě ta je ústředním motivem sci-fi románu Čtvrtý konkubín autora Edwarda Ashtona.

Hlavní hrdina Dalton Greaves se po osobních ztrátách stává ne úplně nadšeným zástupcem Jednoty, která mu byla prezentována jako laskavé bratrstvo. Příběh začíná jeho příletem nadosud neznámou planetu, obývanou inteligentní, avšak technologicky nevyspělou civilizací minarchů. Na palubě lodi s příznačným názvem Dobré zprávy ho doprovází jeho lidská kolegyně Neera a obří šnek Boreau. Situace se vyhrotí ve chvíli, kdy se na oběžné dráze objeví loď Kolektivu, která má se zdejší civilizací rovněž v úmyslu navázat spolupráci. Boreau však konkurenční loď bez milosti rozmetá na kusy. Dalton, Neera a jediný přeživší zástupce Kolektivu – špejlovec Buchar – následkem střetu na planetě uvíznou. Jejich organizace je mají přijet zachránit, jenže to chvíli potrvá. Zatímco Neera zůstává na lodi, Dalton a Buchar se jako meziplanetární vyslanci vydávají do skalního města minaršské společnosti.

Minarchové svým vzhledem připomínají obří kobylky a žijí ve striktně matriarchální společnosti. Samci jsou menší a slabší než jejich protějšky a naplňují tu role, které jsou ve stereotypních výkladech často přisuzovány ženám. Používají „kosmetické hůlky“ a poměrně otravně tlachají. Nemají svobodu pohybu, žádný hlas ve vládě a nemůžou si vybírat ani své partnery.

Daltonovi je velmi záhy oznámeno, že se královna minarchů První-mezi-rovnými rozhodla učinit z něj svého čtvrtého konkubína. Jelikož se ocitá v místě, kde má jeho život jen minimální hodnotu a možnost volby je spíše iluzorní, rozhodne se s podivným návrhem souhlasit. Tady mě upřímně jímala hrůza, obávala jsem se, že jestli se děj bude vyvíjet směrem k jakémusi mezidruhovému milostnému románku, budu nucena knihu odložit. Ve skutečnosti jsou však motivy královny ryze politické. Dalton se tímto krokem ocitá v samotném centru mocenských struktur, kde musí čelit neznámým pravidlům místní kultury a zároveň se vyrovnat s přítomností Buchara, jehož odstranění Neera považuje za nutnost.

Aby Dalton dokázal komunikovat s minarchy i Bucharem, má v uchu implantovaný překladatelský čip a na hrudi reproduktor, který mu pomáhá řeč nejen překládat, ale i reprodukovat. Překladač však zdaleka není spolehlivý. Nejenže občas selhává, ale navíc si dovoluje i sarkastické komentáře. Vznikají tak komické a zároveň problematické komunikační zkraty, které Daltona opakovaně vtahují do čím dál komplikovanějších situací.

Román Čtvrtý konkubín stojí na kontrastech. Mezi deklarovanými ideály a skutečnými motivy, mezi kulturami založenými na cti a těmi, které přežívají díky lsti, i mezi jednotlivými postavami. Zatímco Buchar reprezentuje téměř asketický princip cti a rozvahy, Neera zosobňuje pragmatismus a osobní prospěch. Nutno dodat, že Dalton mezi nimi působí spíše pasivně – jako někdo, kdo je vláčen okolnostmi a teprve se v nich snaží zorientovat. Jeho zmatení nám vysvětlují i retrospektivní kapitoly, které odhalují, za jakých okolností se vlastně ocitl v této nové kariérní pozici.

Morální dilemata spojená s „řízením“ cizích kultur nebo otázka skutečné legitimity zásahů vyspělejších civilizací se objevují spíše mezi řádky. Podobně i charakterizace postav zůstává poměrně povrchní, byť zvědavost rozhodně vzbuzují. Přestože kniha otevírá řadu zajímavých otázek, často u nich nezůstává dostatečně dlouho. Na druhou stranu ale nabízí celkem zábavný pohled na absurditu lidského (i nelidského) jednání v extrémních podmínkách. Ze čtenářského hlediska vnímám knihu jako nenáročnou jednohubku, která neurazí, ale ani výrazně nenadchne. Zároveň je ale fér dodat, že nejsem náruživou čtenářkou sci-fi, takže pokud patříte mezi žánrové fanoušky, udělejte si raději názor sami.