Recenze a tipy redakce

Nakolik nás formují životy našich předků – i těch, které jsme nikdy nepoznali? A mohou se strachy, pocity viny nebo způsoby, jakými reagujeme na svět, přenášet z generace na generaci, aniž bychom si to uvědomovali? Právě kolem těchto otázek vystavěla Kristýna Vlasáková svůj debutový román Spící chlapec. A výsledek rozhodně stojí za to. 

Román propojuje osudy několika generací jedné rodiny. V roce 1911 poznáváme Anežku, která po tragické smrti matky převezme péči o novorozeného bratra Jiříka. Druhá dějová linie nás zavádí do poválečného Československa a sleduje Marušku, vyrůstající bez matky a s množstvím nezodpovězených otázek o vlastní minulosti. Současnost pak patří šestnáctileté Lence, která žije pouze s otcem a s nikým z širší rodiny se nestýká. Ve škole dostane zdánlivě obyčejný úkol – napsat krátkou práci o historii své rodiny. Nenápadné pátrání ji zavede do míst vlastní minulosti, o jejichž existenci neměla tušení. 

Přestože každá z hlavních hrdinek vyrůstá v jiné době a čelí odlišným problémům, všechny spojuje touha pochopit své místo ve světě. Zároveň se všechny tři potýkají s absencí matky, což se promítá do jejich vztahů i vzorců chování. Anežka na sebe například bere tíhu odpovědnosti, kterou by nemělo nést žádné dítě, a v dospělosti ji tahle vlastnost vede k řadě sporných rozhodnutí. Marii zase chybějící mateřská láska přivádí k tomu, že hledá pocit sounáležitosti v politických přesvědčeních a přehnané kontrole nejen nad svým životem, ale i životy ostatních. A Lenka si postupně uvědomuje, že ačkoliv je člověk součtem vlastních zkušeností, zásadně ho ovlivňují i události, které se odehrály dávno před jeho narozením.

Román popisuje něco, co všichni dobře známe – komplikovanost rodinných vztahů. Nutí vás v myšlenkách toulat k vlastním rodinným příběhům, kolem kterých panuje jakési nevyslovené tabu. Příběhům, kolek kterých se našlapuje opatrně, a o kterých se nikdy dopodrobna nemluví. Ostatně právě tuto zkušenost se v knize Kristýně Vlasákové daří vystihnout mimořádně citlivě. Zachycuje, jak se na člověku podepíšou události, které se nikdy pořádně nevyslovily. Jak se trauma může proměnit v mlčení nebo přehnanou péči, které ovlivňují životy lidí, kteří o nich nemají ani tušení.

Ačkoliv jednotlivé části románu od sebe dělí až celé století, proplouváme jednotlivými časovými rovinami bez obtíží. Každá nová kapitola přináší další střípek do rodinné mozaiky a autorka dávkuje informace tak, aby si udržela naší pozornost. Pokud jako já patříte mezi dychtivé (a někdy otravně nedočkavé) čtenáře, budete mít možná problém dát knihu z ruky (já rozhodně měla).

Pokud bych vás závěrem měla varovat před nějakým vedlejším účinkem, který na vás kniha může mít, tak by to rozhodně byla náhlá potřeba zvednout telefon, zajet za prarodiči nebo otevřít staré album s fotografiemi. Spící chlapec je totiž skvělou připomínkou, že bychom se na příští rodinné oslavě nebo návštěvě měli víc ptát. Rodinná historie není jen sled dat, příjmení a kusých informací, tvoří ji především lidé a jejich příběhy plné lásek, selhání, obav i rozhodnutí – někdy odvažných, jindy destruktivních. A některé z těchto příběhů bychom měli vyslechnout dřív, než bude pozdě.