Naši autoři

Román Kruguerský masakr od argentinského spisovatele Luciana Lambertiho líčí děsivý masakr v malém městečku z roku 1987, kde se sousedé vzájemně povraždili. Autor sugestivně a brutálně vykresluje události pomocí fiktivních svědectví a dokumentů, přičemž příběh čtenáře okamžitě vtáhne a nepustí. Kniha tak zkoumá hranice snesitelnosti a nabízí temný, návykový zážitek z četby.

Jak vznikl nápad na román?

V roce 2014 jsem žil v horské oblasti Córdoby. Média tehdy neustále řešila téma veřejné bezpečnosti a kriminality, což vytvářelo hodně napjatou atmosféru plnou obviňování. Tehdy se mi v hlavě začaly rodit děsivé obrazy: nekontrolovatelný dav, staří lidé vystavení násilí. Žil jsem v malém městečku Unquillo na periferii a představoval si, jak moji sousedé propadají šílenství – viděl jsem apokalyptické výjevy, jako když lidé vtrhnou do domu k bezbranné stařence a zbijí ji. Tyto záblesky jsem si začal bez jakéhokoli jasného plánu zapisovat. Celý příběh se pak rodil až samotným psaním, kdy jsem staré poznámky poskládal do nového tvaru. Vlastně takhle píšu vždycky: vezmu obrazy, které mě fascinují svou záhadností a krásou, a rozplétám je tak dlouho, dokud nezačnou dávat smysl. Někdy se zaseknu hned na začátku, ale jindy z toho vznikne celý román.

Když argentinský čtenář vidí v názvu slovo „masakr“, automaticky se mu vybaví Rodolfo Walsh a jeho Operace Masakr. Vaše kniha má podobnou strukturu – skládá se z mnoha hlasů a svědectví, která procházejí celým příběhem. Ve vašem případě je to ale naopak: pomocí nástrojů literatury faktu vytváříte čistou fikci. Byl to záměr, nebo to vyplynulo samo?

Vyplynulo to samo, ale z vnitřní potřeby samotného románu. Zjistil jsem totiž, že některé věci nemohu vyprávět přímo, pokud chci, aby působily věrohodně. Formát dokumentu vám dává potřebný odstup a umožňuje zaměřit se čistě na dopad daných událostí. Proto jsem začal pracovat s touto formou, která záměrně kontrastuje s přímým popisem děje. Kniha je koncipovaná jako rekonstrukce neúplných dokumentů – stylizovaná jako strohý zápis typu: „rekonstrukce činu: muž vstoupil, zasadil ránu...“ Čtenář má mít pocit, že listuje spisem. Navíc jde o událost z minulosti, takže mě fascinovalo skládat svědectví lidí, kteří na to vzpomínají ze současné perspektivy.

Došel jsem k závěru, že přímé vyprávění by v tomto případě působilo až směšně. Zvolil jsem proto metodu jakéhosi neviditelného kronikáře. V dřívějších verzích měla tato postava mnohem výraznější roli, ale nakonec jsem její přítomnost osekal. Zůstala jen kamera, která pouze pasivně zaznamenává, bez jakéhokoli autorského zásahu. To mě na tom bavilo nejvíc.

Operaci Masakr samozřejmě miluji, stejně jako texty Trumana Capoteho. Tyto literární operace s realitou román neustále proměňují, protože musí čtenáře pokaždé znovu přesvědčit o své pravdivosti. Všimněte si, že klasická fikce je dnes trochu v krizi – i kvůli vlně autofikce a autobiografické literatury, kvůli které čisté vymýšlení občas působí uměle. Jako by fikce sama o sobě už nedokázala některé věci unést. I když to takhle říkám, sám si u čtení klasických románů pořád skvěle odpočinu a věřím jim. Ale z pozice spisovatele cítím, že musím od určitých drsných faktů poodstoupit a dát jim dokumentární rámec, aby jim čtenář mohl bezvýhradně věřit.

I když pracujete s dokumentární formou, je z knihy cítit snaha hranice žánru neustále rozšiřovat. Vedle prvků literatury faktu se tu objevuje fantastično, hororová morbidita (kdy čtenář sice nechce, ale musí se dívat) i detektivní zápletka. Snažil jste se záměrně o žánrový přesah?

Snažil, ale nebylo to žádné chladné, racionální kalkulování. Verze svých románů stavím podle vnitřního hlasu, který mi říká, co funguje a co ne, a také podle toho, co mě esteticky baví. Kdybyste nad těmito věcmi při psaní až moc přemýšleli a neustále se ptali: „Co to vlastně dělám?“, ztratíte se v tom. Pro mě je ta hranice záměrně nejasná. Možná podvědomě hledám způsob, jak vyprávět poutavý, intenzivní a zábavný příběh pomocí netradičních postupů. Lineární vyprávění by mě v tomto případě zkrátka nebavilo. Rád si hraju s formou, protože věřím, že současný čtenář je na to zvyklý a baví ho to. Běžný čtenář je totiž mnohem otevřenější, než si myslíme, a experimentů se nebojí. Samozřejmě existuje tenká hranice mezi funkční hrou a samoúčelným experimentem, u kterého text naprosto ztroskotá. Od čtenáře ale můžete chtít trochu víc. Můžete ho zapojit, nechat ho doplňovat bílá místa, skládat si příběh v hlavě a občas na něj spiklenecky mrknout, ne?

Postavy v knize – a nejvíce asi komisař Dut, který má k hlavnímu hrdinovi nejblíže – se snaží najít racionální příčinu tam, kde žádná neexistuje. Je tu sice motiv meteoritu, který funguje v rovině fantastična, ale žádné rozumné vysvětlení se nenabízí. Právě tahle nestabilní směs reality a fantazie čtenáře naprosto pohlcuje. Co podle vás fantastický prvek přináší příběhu, který je jinak vyprávěn jako dokument?

Fantastično zde vlastně zastupuje roli onoho vševědoucího vypravěče. Je to jediný prvek, který dokáže spojit zdánlivě nesouvisející fakta a celý ten zločin svým způsobem „vyřešit“. Komisař Dut, i když to byl skvělý policista a potomek domorodých stopařů, na to sám zkrátka nestačí. Fantastično vnímám jako most, který spojuje naši každodenní realitu s něčím, co nás přesahuje a pro co nemáme vysvětlení. Nedávno jsem znovu četl Carlose Castanedu, konkrétně Učení dona Juana. Píše tam o tom, že cílem určitého poznání je dosáhnout bodu, kdy člověk přestává být člověkem. To mi přijde jako geniální definice záhady, která se vymyká jakémukoli logickému vysvětlení. Fantastično v mém románu funguje právě jako tento spouštěč – jako pokus o vysvětlení absolutního zla a šílenství.

Při čtení se nabízí srovnání s filmem Texaský masakr motorovou pilou. Jenže zatímco tam řádí jeden šílenec s pilou, ve vaší knize sice pily také nechybí, ale zbraní se stává cokoliv – sekery, nebo dokonce vidličky bodnuté do očí. Člověk má pocit, že tohle kolektivní šílenství nemá vůbec žádné hranice. Komisař Dut v jednu chvíli říká: „Led rozumu je tenký a křehký.“ V Krugueru se tento led prolomil a šílenství splynulo se zlem. Kde podle vás leží ta hranice?

Podívejme se na to takhle: meteorit vyzařuje záření, které na lidi působí jako jakýsi bdělý sen. Útočí na ty nejnarcističtější a nejtemnější stránky jejich osobnosti – na jejich skryté strachy, traumata nebo touhy, které v racionálním a civilizovaném světě nelze ukojit. Tohle záření zkrátka odbourá veškeré společenské zábrany. Román tak trochu zkoumá samotnou lidskou přirozenost. Můj osobní názor je, že člověk je ve svém jádru buď divoch, nebo naprostý cynik – těžko říct, kde přesně je mezi tím hranice, ale pohybujeme se někde na tomto pomezí. Jde o ten klasický filozofický koncept lidské přirozenosti. Meteorit tyto civilizační vrstvy strhne a donutí postavy pochybovat o všech lidech kolem sebe. Všimněte si, že ty nejhorší zločiny se často dějí v rodině mezi nejbližšími. A právě s tímto motivem totální ztráty důvěry jsem chtěl pracovat.

V knize se v různých svědectvích opakuje mrazivá věta: „Všichni zabíjeli.“ Ta krutost všech proti všem přímo odkazuje na to, co jste zmínil na začátku – na všudypřítomný pocit ohrožení. Nabízí se výklad, že román ve skutečnosti odráží současnou situaci v Argentině. Psal jste ho s touto myšlenkou v hlavě?

Spíše si myslím, že jde o cosi, co je v naší společnosti přítomné neustále. Když se podíváte na Latinskou Ameriku nebo na společenské klima v Argentině, lidé se sice na ulicích masově nevraždí, ale to napětí tam je. Spisovatel Elvio Gandolfo mi při čtení jedné z prvních verzí románu řekl: „K tomu, co popisuješ, nemáme vůbec daleko.“ Ta tísnivá atmosféra se do knihy bezpochyby promítla, ale nešlo o vědomý záměr. Nesnažím se psát politické alegorie typu „tato postava představuje prezidenta Macriho“ nebo „tamto je Peña“. Když ale píšu, podvědomě nasávám a zachycuji to, co se děje kolem mě. V románu je samozřejmě i spousta věcí z mého osobního života, které s politickou polarizací naší země nijak nesouvisí. Je ale skvělé, že hotové dílo dává prostor k dalším interpretacím. Kniha se dá číst i jako sonda do naší skryté morbidity – ruku na srdce, kdo z nás někdy nežil v malém městě a během nějakých těch otravných městských slavností si nepřál, aby všichni kolem prostě zmizeli?

Ve vaší tvorbě se neustále vrací jedno téma. Je to systematická práce s temnotou a násilím, které nás obklopuje. Co vás na temnotě tak fascinuje?

Láká mě skrze psaní prozkoumávat zkušenosti, které nejsou úplně běžné. No, nevím, jestli jsem tím přímo posedlý – rád bych byl, ale ve skutečnosti jsem až moc normální člověk. Fascinuje mě představa, že v temnotě se skrývá cosi autentického, co leží daleko za hranicemi zdravého rozumu. Označovat to za „temnotu“ tomu ale dává zbytečný morální podtext. Spíše bychom to mohli nazvat Jinakostí – zkoumáním toho cizího v nás, což s sebou nese obrovské dramatické možnosti. Tento průzkum mi jako autorovi umožňuje psát přesně takové příběhy, jaké bych sám chtěl číst. A takhle to podle mě dělají všichni autoři, kteří mě zajímají. Balancují na pomezí realismu a fantastična, protože mají velmi specifické, nekonvenční vnímání reality. Nemusí to být nutně ti nejuznávanější spisovatelé, ale mají v sobě přesně tento specifický pohled na svět.

Když mluvíte o jiných autorech, okamžitě mě napadá Stephen King. Mám pocit, že mezi jeho a vaším stylem existují jasné průsečíky – popkulturní odkazy, precizní popis prostředí, silné obrazy a čistá, přímočará próza. Vnímáte ho jako svůj inspirační zdroj?

Kinga čtu naprosto fanaticky. Nedávno jsem dočetl jednu z knih, které vydal pod pseudonymem Richard Bachman. Tehdy měl na kontě tolik bestsellerů, že mu nakladatel doporučil ubrat, a tak začal psát tajně. Vydal skvělé romány, mimo jiné knihu Rage, která mrazivě předpověděla fenomén školních střeleb. Ta kniha byla nakonec zakázána, protože se jí někteří útočníci inspirovali. Když mluvíme o schopnosti zachytit ducha doby, King ho nejen zachycuje, on ho přímo předpovídá – a to ten román vyšel už v sedmdesátých letech.

Kinga mám strašně rád, hlavně jeho starší věci. Jeho současná tvorba mě občas trochu nudí, ale upřímně: i ten nejhorší Kingův román je pořád třikrát lepší než většina děl nastupující argentinské literatury. A to bez přehánění! Pořád se vracím k románům jako Osvícení, Misery nebo Řbitov zviřátek. King dokázal zásadní věc: před ním, ale i v éře Cliva Barkera nebo Petera Strauba, byli hororoví autoři strašně lovecraftovští. Používali bombastická, patetická slova, všechno muselo být strašidelné a temné. King tomu dal civilní rozměr a propojil horor s čistým realismem. Pokud byste chtěli rekonstruovat moderní historii Spojených států, najdete ji spíše v jeho knihách než v takzvaných „velkých amerických románech“.

Co mu ale občas vyčítám, je, že nedokáže včas mlčet. Má potřebu všechno doslovně vysvětlit. Vezměte si novelu Ve vysoké trávě. Ten nápad je geniální – uprostřed pole je balvan, kterého se lidé dotknou a on je začne ovládat. Jenže pak King začne děj až moc objasňovat, a pro mě tím pádem horor ztrácí na síle a stává se spíš depresivním. V hororu chci otázky, ne doslovné odpovědi.

Pokud jde o práci s obrazy, o které jste mluvil, mým největším cílem je dosáhnout momentu, kdy čtenář úplně zapomene, že drží v ruce knihu. Tahle dokonalá iluze fikce je pro mě klíčová. Dobrá kniha vás musí donutit zapomenout, že text někdo napsal, musíte se ocitnout přímo uvnitř příběhu. Určitě v sobě mám kus Kinga, ale ovlivnila mě spousta dalších autorů podle toho, co mě zrovna uhranulo. Strašně rád mám například Roberta Bolaña, jehož vliv je v mé knize také dost patrný. S vlivy je to ale složité – často s obrovskou radostí čtete věci, které vaše vlastní psaní nakonec vůbec neovlivní.

Na závěr by mě zajímalo, zda v současné době pracujete na nějakém novém projektu.

Na něčem novém dělám vlastně neustále. Momentálně se ale nacházím ve fázi, kdy zkouším spoustu různých směrů a žádný z nich zatím nikam nevede. Dřív jsem z toho propadal zoufalství a rozepsané texty hned zahazoval, ale časem jsem pochopil, že tohle tvůrčí tápání je prostě nutná součást procesu. Člověk si musí projít slepými uličkami, ze kterých nic nevzejde. Když ale nepíšu pravidelně, začínám mít sklony k depresím. Snažím se napsat aspoň něco každý den. Možná to bude znít trochu jako klišé, ale psaní fikce mě vnitřně neuvěřitelně uklidňuje. Nevím, jestli je to záležitost psychiky, nebo spíš fyzická potřeba, ale psaní je pro mě ten nejlepší způsob, jak v sobě ztlumit napětí, nohama se vrátit na zem a cítit se dobře. Psaní má pro mě zkrátka hluboký terapeutický význam.

Z webu https://chelseahotelmag.com/ přeložil a upravil Aleš Richter.