Naši autoři

Edward Ashton je úspěšný americký spisovatel, mimo jiné autor románu Mickey7, podle něhož Netflix natočil sci-fi hit Mickey17. Jeho krátké povídky se objevily v různých periodikách. Žije v severní části státu New York v chatě v lese (ne v té od Sarah Alderson) se svou ženou, čtyřkilovým zabijákem jménem Maggie a jedinou čistokrevnou krysotarantulí na světě, kde píše – většinou beletrii, občas fakta – pod dohledem obřího datla a hejna puštíků proužkovaných. Ve volném čase se věnuje výzkumu rakoviny, výuce kvantové fyziky zachmuřeným postgraduálním studentům a řezbářství.

Prozraďte čtenářům něco o sobě.

Pohybuji se mezi dvěma světy – vědou a literaturou. Vydal jsem sice už sedm románů, ale mé dny patří hlavně laboratoři. Loni se našemu týmu podařilo získat schválení pro průlomovou léčbu dětského glioblastomu, která už zachránila stovky životů. Vědomí, že tato práce reálně mění svět, mi dává nadhled pokaždé, když moje kniha dostane špatnou recenzi. A když zrovna nezachraňuji životy nebo nepíšu? Vyrábím vlastní javorový sirup.

Čtvrtý konkubín kombinuje sci-fi o prvním kontaktu, černou komedii a survival thriller. Jak vás napadlo spojit dohromady právě tyto žánry?

Černá komedie je už v podstatě moje ochranná známka – takhle by se dala popsat většina mých knih. Tentokrát jsem k ní přidal první kontakt, protože mě v poslední době fascinuje téma komunikace. Vždyť lidé mají problém se domluvit, i když sdílejí stejnou kulturu a historii. Jak těžké to pak musí být s bytostí, která s námi nemá společnou ani základní chemii těla? A pokud jde o ten survival thriller? Jsem prostě fanoušek přežívání. Rozhodně je to lepší alternativa než nepřežít.

Ve vašem životopise mě zaujala kombinace výzkumu rakoviny a výuky kvantové fyziky. Jak toto vědecké zázemí ovlivňuje způsob, jakým vymýšlíte fiktivní světy a mimozemské civilizace? Inspirovaly vás nějaké skutečné vědecké koncepty i přímo při psaní Čtvrtého konkubína?

Snažím se do psaní netahat svou profesi. Jsem totiž učitel od přírody, a kdybych se nehlídal, těžko bych s tím přestával. Jenže ani studenti fyziky nechtějí ve volném čase číst učebnice. Moje vědecké zázemí se tak do knih promítá hlavně snahou o uvěřitelnost – i když píšu sci-fi z daleké budoucnosti. Nic mě z příběhu nevytrhne tak rychle jako moment, kdy si řeknu: „Počkej, to je přece nesmysl.“ Podle mě je v pořádku psát o věcech, u kterých zatím nevíme, zda jsou možné. Neměli bychom ale psát o tom, o čem bezpečně víme, že je to nemožné. A věda mi pomáhá tyhle dvě věci od sebe jasně odlišit.

Vaše předchozí knihy jako Mickey7 nebo Trable s antihmotou byly známé tím, že umně míchaly humor s vážnými tématy. Jak si v tomto ohledu stojí Čtvrtý konkubín? Přistupoval jste k jeho psaní tentokrát trochu jinak?

V této knize pracuji s humorem úplně jinak než minule. V románech Mickey7 nebo Trable s antihmotou stál humor hlavně na sarkasmu hlavního hrdiny. Mickey Barnes byl v příšerné situaci a zkrátka si dělal legraci sám ze sebe a ze svého osudu. Dalton Greaves ve Čtvrtém konkubínovi je ale úplně jiný – je upřímnější a mnohem víc o věcech přemýšlí. Abych ten humor do příběhu dostal, vsadil jsem tentokrát na výrazné komické vedlejší postavy, konkrétně na Daltonovy spolubojovníky a jeho AI asistentku. Zkusil jsem to vůbec poprvé a z výsledku mám obrovskou radost. Lidé mi říkají, že je to má nejvtipnější kniha, přestože nesklouzává k laciné frašce. Najít v tomhle balanc je těžké, ale myslím, že se mi to celkem povedlo.

V knize mě velmi bavila rozmanitost mimozemských druhů, včetně Boreaua, toho obřího šneka. Jak u vás vypadá proces vymýšlení takto jedinečných vesmírných bytostí?

Na autorech, jako je Adrian Tchaikovsky, neskutečně obdivuji, jak dokážou vzít úplně jinou anatomii a mysl – třeba obřího inteligentního pavouka – a skrze to domýšlet, jak by takový tvor vnímal svět, jakou by měl morálku a etiku. Přesně o to jsem se snažil i já. Chtěl jsem stvořit bytost s diametrálně odlišným evolučním vývojem a dovést ji ke společenské struktuře a chování, které by téhle evoluci logicky odpovídaly. Co se týče konkrétního vzhledu, záměrně jsem chtěl, aby byli moji mimozemšťané až odpudivě cizí. Soucit s roztomilým Ewokem pocítíte snadno. Mnohem těžší je to ve chvíli, kdy před vámi stojí Jack Skellington s kusadly a drápy nebo stvoření, které vypadá jako levoboček tarantule a velociraptora.

Jednota a Kolektiv jsou dvě naprosto odlišné frakce s protichůdnými ideologiemi. Jak jste tyto mezihvězdné organizace budoval? Inspiroval jste se při tom reálnou historií nebo politickým děním?

Rozhodně. V případě Jednoty jsem myslel především na evropské kolonizátory od patnáctého do devatenáctého století. Ti sami sobě namlouvali – a zdá se, že tomu i upřímně věřili –, že domorodým národům pomáhají, protože jim přinášejí výdobytky civilizace a jedinou pravou víru. Přitom ale prováděli to nejprimitivnější vykořisťování. Kolektiv sice zůstává svému poslání o něco věrnější, ale i z jeho chování silně zavání ten povýšený paternalismus ve stylu „otec to ví nejlíp“, s nímž se dodnes až příliš často setkáváme ve vztahu ke globálnímu jihu.

Lidstvo se zrovna připojilo k Jednotě a Dalton patří k jeho vůbec prvním zástupcům. Šlo o hladký proces, nebo to přineslo komplikace? A jak Dalton celou situaci vnímá – těší ho, že je součástí této mezihvězdné aliance?

Dalton je v jednání s Jednotou i v běžném životě spíš pragmatik než idealista. Do armády nevstoupil z nějakého vlasteneckého zápalu, ale čistě z rozumu – pro chudého kluka ze Západní Virginie to byla jediná cesta, jak získat vzdělání na elitní univerzitě. Stejně tak se přidá k Neeře a Boreauovi prostě proto, aby restartoval život, který v té době totálně vykolejil. Během románu sice projde skutečným morálním vývojem, ale na začátku se víceméně jen veze a nechává sebou smýkat okolnostmi. Sice to není zrovna ideální způsob, jak proplouvat životem, ale z mých zkušeností je to mnohem běžnější přístup, než si jako lidé chceme připustit.

V knize najdeme poměrně bizarní milostný trojúhelník. Co pro vás bylo na psaní této netradiční vztahové linky nejzábavnější a co naopak nejnáročnější?

Musel jsem si dávat velký pozor, aby příběh nesklouzl od něčeho, co je sice divné, ale stále věrohodné, k čisté frašce. Frašky mě baví. Spoustu jsem jich přečetl a skvěle se u nich bavil. Jenže sám je psát nechci, takže jsem musel neustále hlídat, abych tuhle tenkou hranici nepřekročil.

Máte ve Čtvrtém konkubínovi nějakou oblíbenou scénu nebo citát, ke kterým se sám rád vracíte?

Strašně rád mám pasáž, kterou Dalton stráví ve vězení s Virgil před její plánovanou popravou. Motiv dvou postav, které stály v podstatě celou dobu proti sobě, a teprve v takto mezní situaci k sobě najdou cestu a dokážou projevit vzájemnou empatii, mě neskutečně přitahuje. Psaní této sekvence jsem věnoval obrovské množství času i péče a upřímně mám pocit, že je to jedna z mých vůbec nejlepších věcí.

Jaký pocit nebo myšlenku by si měli čtenáři z knihy odnést?

Chci hlavně to, aby si čtenáři po dočtení řekli: ‚Páni, to byla skvělá jízda.‘ Všechno ostatní je pro mě jen bonus.

Prozradíte nám něco o svém dalším projektu?

Svůj nejnovější román s názvem After the Fall jsem zrovna poslal nakladateli. Je to v podstatě knižní adaptace legendárního hitu Pets od kapely Porno for Pyros. Samozřejmě si dělám legraci, ale v téhle knize lidstvo zkrátka začne tahat za kratší konec domestikačního provazu. Psaní mě neskutečně bavilo a vytvořil jsem v ní postavu, která je pro mě zatím asi tou vůbec nejvýraznější.

Z webu armedwithabook.com přeložil a upravil Aleš Richter.