Úryvky

Pozdní odpoledne zbarvuje koruny stromů, kočár drkotá po cestě a dusot kopyt se rozléhá mezi okolními kopci. Dívám se z okna a mimoděk se dotýkám své tógy. Je čistě bílá, bez barevného pruhu, který by hlásal mé postavení, jak se během slavností sluší.

Sedím uvnitř sám, vilu Telimů jsem opustil zhruba před půlhodinou. Kočár tažený koněm obklopuje šest jezdců, všechno septimové, kteří mi dělají ochranný doprovod, aby mě nepřepadli lapkové. První zastávka je u Claudiovy vily, teprve odtamtud budeme pokračovat do Catenu.

Připadám si jako skutečný občan Hierarchie, což mi vůbec není příjemné.

„Jsme na místě, pane Visi,“ oznamuje Torvus, drsně vyhlížející velitel doprovodu. Vystrčím hlavu a podívám se na sídlo vybudované mezi rozlehlými poli. Je novější a okázalejší než Ulciscorova vila, vpředu se nachází velký bazén, portikus vypadá jako les sloupů, z Vůlí opracovaného bílého kamene. Rozkvetlou zahradu lemují živé ploty a topoly, všechno bezchybně udržované a dokonale symetrické. Balkony zdobí svíce připravené na soumrak, jak je o Jovanově svátku zvykem.

Vidím jen jediného člověka, dívku sedící na nízké zídce, odkud sleduje náš příjezd. Na sobě má módní modrou hedvábnou tuniku a přes ramena několikavrstvý bílý plášť, na nějž spadají vlasy černé jako havraní peří. Odráží se od nich poslední paprsky zapadajícího slunce. Vozka seskočí, jakmile kočár zastaví, a otevře jí dveře. Přelétne ho pohledem, načež se ladně sesmekne ze zídky a dovolí mu, aby jí pomohl nastoupit.

„Ty jsi určitě Vis,“ pronese plaše, nicméně bez zaváhání. „Aequa Claudia.“ To už se dveře zabouchnou. Vyrážíme. „Díky, žes souhlasil, že mě dnes večer doprovodíš.“

Zachytím v tom suché pobavení. „Není zač. Těšíš se na souboje?“

„Na naumachii?“ Zatváří se, jako by kousla do něčeho hořkého. „Ne. Nebo… nijak zvlášť,“ upřesní natolik omluvně, abych to nemohl považovat za nezdvořilé. Přesně podle očekávání. Jako většina patricijů má pocit, že účastnit se podobných kratochvílí je pod její úroveň.

„Rozumím.“ Předstírám zklamání, načež se dychtivě předkloním – sirotek prostého původu, který se chystá zúčastnit události, o jaké se mu před pár měsíci ani nesnilo. „Víš, já… v catenském amfiteátru jsem ještě nebyl. Jistě, taky mě zajímají válečné vozy a gladiátoři, ale když jsem slyšel, že se chystá ta námořní bitva, prostě jsem tam musel. Kdyby sis v Catenu chtěla najít jinou zábavu podle svého gusta, tak to pochopím.“

Prohlíží si mě, a jakkoli se to pokouší zakrýt, ničím jsem ji nezaujal. Což je dobře. Potřebuji, aby mě dnes podcenila, aby se v pravou chvíli nezajímala o to, kam jsem se poděl.

„Nic takového,“ pronese nakonec, i když s nechutí. „Kdyby se to dozvěděl otec, neměl by radost.“

Vila Claudiů už se ztratila za námi, zrychlujeme. Vůlí postavená cesta na jih se narovnává a rozšiřuje. Rozpoznávám v Aequině tváři Adveniovy rysy, kupodivu jí však na kráse příliš neubírají. Její odpověď přijmu sportovně, za pokus to stálo.

Chvíli je slyšet jen rytmické cvakání kopyt a vrzání kočáru.

„Tak mi pověz něco o akademii,“ ozvu se dříve, než ticho začne být trapné. „Tvůj otec říkal, že chodíš do páté třídy – je to tak?“

„Do čtvrté,“ opraví mě. „Týden před vstupními prověrkami jsem si při jízdě na koni zlomila ruku a musela jsem kvůli tomu začínat v šesté. Ale vypracovala jsem se.“

„Dalo to zabrat?“

Málem se zadusí. „Dvě povýšení během šesti měsíců? To ještě nikdo nedokázal!“

Nemůžu si pomoct. „Takže dalo?“

Tentokrát se zamračí. Vnímá, že jí lichotím, ale vůbec to na ni nepůsobí. „Ano.“

Zvesela se zazubím, jsem odhodlaný udržovat během celého výletu přátelské a uvolněné vystupování. Částečně proto, že vidím, jak jí to vadí, a nedělám si nejmenší iluze o tom, proč se mnou ve skutečnosti je. A částečně proto, že působí přesně jako ten typ, co podceňuje každého, kdo se chová přátelsky. „Tak to jsi vážně dobrá.“

Zatváří se natolik podrážděně, že mě to málem rozesměje.

„Předpokládám, že tebe zařadí do sedmé, tím pádem to sám brzy poznáš na vlastní kůži.“ Říká to se stopou hořkosti. Poté se uvolní, chvíli si mě zamyšleně prohlíží. „Jak dlouho tě magnus Telimus na akademii připravuje?“

„Tak měsíc?“

Pochybovačně se usměje. „A teď doopravdy. Jak dlouho?“ Když na ni nechápavě zírám, obrátí oči v sloup. „Je to hezká historka – nadaný válečný sirotek, kterého magnus objevil úplnou náhodou, ujal se ho a rovnou ho posílá na catenskou akademii. Ale otec se zmínil, že je na tobě znát, že tě magnus Telimus připravuje už delší dobu.“

Překvapeně se zasměju. „To mi lichotí, ale s Ulciscorem jsem se poprvé v životě setkal teprve před měsícem.“

Vzdychne, nepřekvapuje ji, co říkám, a nevěří mi. „Každopádně tahle výprava představuje skvělou příležitost zjistit, jaké má ten druhý schopnosti. Koneckonců se máme příštích pár týdnů připravovat společně.“ Nesnaží se zakrýt absenci nadšení. Upře na mě neuvěřitelně modré oči, zdají se téměř fialové. „Nějaké námitky?“

„Vůbec ne.“

Na rozdíl od svého otce si na zdvořilosti nepotrpí.

„V tom případě můžeme začít.“