Recenze a tipy redakce

Edgar Allan Poe patří mezi mé oblíbené autory a tak je přirozené, že kromě literárního odkazu jsem se vždy zajímal i o jeho osobu a životní příběh. A bohužel jsem si záhy všiml, že kromě seriózních životopisců, představujících nám slavného spisovatele jako člověka vysokých morálních kvalit a dokonalého gentlemana tady máme i nejrůznější falzifikátory a dokonce pomlouvače. Když jsem hledal odpověď na otázku, proč se Poe během života kromě úcty, obdivu a nadšeného ohlasu na svou tvorbu setkával i s averzí, předsudky a v některých případech přímo s nenávistí, našel jsem dvě pravděpodobné příčiny. Zaprvé šlo o jeho literární styl – někteří lidé si nejspíš řekli, že pokud někdo píše tak děsivé příběhy, nemůže být úplně při smyslech, načež se vyrojily pověsti o alkoholu a drogách. Druhý důvod byl ten, že Poe psal mimo jiné i břitké literární kritiky, čímž si nadělal z mnoha rádobyspisovatelů nesmiřitelné nepřátele.

I když bývá jeho jméno jaksi automaticky spojováno s hororovým žánrem, je Poe ve skutečnosti autorem nesmírně všestranným. Potvrzuje to ostatně i nynější 3. svazek, tématicky neobyčejně pestrý. Navíc je evidentní, že ani v oněch inkriminovaných hrůzostrašných povídkách není nikdy nic samoúčelného či napsaného pouze pro efekt. Když se podíváme, jak je Poe koncipuje, pak (po formální stránce) je tomu většinou tak, že si poslouží kratším či delším úvodem, který je (stylově) natolik precizovaný a sugestivní, že slibuje hluboký estetický zážitek, ať už jejich názvy znějí jakkoli podivně, provokativně nebo dokonce pohoršlivě. A toto očekávání je následně neméně brilantním způsobem naplněno, když autor dokáže do často jednoduchého až banálního příběhu mistrně vložit hluboké duchovní poselství...

Tak je tomu např. v povídce Brýle, která začíná stručnou analýzou fenoménu, nazývaného láska na první pohled, aby se její děj vzápětí vydal naprosto nečekaným, pitoreskním směrem, ovšem při zachování mimořádné umělecké úrovně textu. Podobné je to i v případě Předčasného pohřbu, jehož avizované hororové téma (pohřbení zaživa) je následně rozvíjeno spíše existenciálně laděným zamyšlením. Edgar Allan Poe je zkrátka suverénem inteligentní fabulace, navíc umocňované fascinující schopností navodit atmosféru mysteriózního tajemna, což jedno s druhým dělá z každé jeho povídky literární bludiště, v němž se čtenář, nenavyklý na takovýto způsob psaní, může lehce ztratit.

Jako milovník poezie se nemohu nezmínit o závěrečné položce tohoto svazku s názvem Filosofie básnické skladby, v níž Poe analyzuje zrod svého patrně nejslavnějšího díla. Zde mne velmi překvapilo, že Havran vznikl na základě spekulativního, čistě racionalistického procesu. Což je v přímém rozporu s tím, co je u vrcholných básnických děl všeobecně pokládáno za prvotní impuls (jakýsi duchovní záblesk, často nezávislý na vůli autora). Tak např. Vítězslav Nezval v Nových básnických směrech píše v souvislosti s tvorbou Arthura Rimbauda, že „poezie se nerodí ze spekulativního uvážení a rozumové zralosti, nýbrž z tajemných a málo prozkoumaných procesů nevědomí, volné obraznosti a duševního automatismu". Podobně se vyjadřuje i Naděžda Mandelštamová ve svých vzpomínkových knihách, když popisuje neodbytný vnitřní hlas, který slýchával Osip Mandelštam předtím, než jej takříkajíc vtělil do slov. Rainer Maria Rilke zase hovoří o „vanutí ducha", provázejícím napsání Duinských elegií. Dá se tedy říct, že v tomto ohledu je Havran vzácnou výjimkou z pravidla a svědčí o genialitě svého autora...

Dlužno dodat, že tak jako u prvních dvou svazků se i u tohoto v pořadí třetího o zdárný výsledek zasloužili i překladatelé, kteří si s mnohdy velmi komplikovanými texty poradili na výbornou. Nyní se tedy můžeme těšit na závěrečný čtvrtý díl, jehož vydáním se záslužný záměr nakladatelské značky Fobos završí a Edgar Allan Poe si svými skvělými povídkami získá srdce nové generace čtenářů!

Další recenze Jana Hofírka si můžete přečíst na portálu Kultura21.