Napsali o nás

Dytopický román Jeden, stavěný vedle světoznámých autorů dystopie Orwellovi nebo Huxleymu, napsal David Karp v roce 1953. I tento román pojednává o fiktivní totalitní společnosti, protkanou paranoiou. Slovo individualita a osobní svoboda se musí pro toto dílo musí vyškrtnout ze slovníku. Čím je podobný román Kafkovi a v čem je zase současý, se dozvíte z recenze od Jana Hofírka.

„Co se týká tzv. dystopických románů, je velmi zajímavé, že nejlepší z nich nepochází od současných autorů, nýbrž byly napsány už hodně dávno. Nabízí se samozřejmě otázka, kde brali spisovatelé jako George Orwell, Aldous Huxley, Jevgenij Zamjatin či právě David Karp inspiraci pro své děsivé vidiny, s nimiž si spojovali lidskou společnost budoucnosti. Byly tu samozřejmě zkušenosti s dvěma hrůznými režimy dvacátého století, nacismem a komunismem, ale těmi se dá stěží vysvětlit onen neuvěřitelně jasnozřivý popis přicházejících nových totalit. Aniž bych se chtěl pouštět do hlubších rozborů tohoto dosti záhadného fenoménu, u Davida Karpa si dovolím vyslovit názor, že jeho knize Jeden z roku 1953 posloužila jako předloha společenská situace ve Spojených státech v období tzv. mccarthismu. Tehdy se ukázalo, jak lehce může země s dlouholetou demokratickou tradicí propadnout davové hysterii a hrubě porušovat základní lidská práva svých občanů..."

„David Karp následně rozehrává fascinující příběh zoufalého zápasu osamoceného jedince s nelidským totalitním molochem, kterému dosud věrně sloužil. Protagonista knihy se ocitne před vyšetřovatelem, kladoucím mu zdánlivě nevinné, současně však znepokojivě podivné otázky. Profesor Burden postupně dospěje k přesvědčení, že jeho předvolání je omyl, který se brzy vysvětlí. Čím usilovněji se však snaží o své ospravedlnění a čím víc při tom používá rozumové argumenty, tím podezřelejším se stává v očích muže zákona a jako potenciálně nebezpečné individuum je předán vyšší instanci. V knize mne zaujala celá řada úchvatných scén. V jedné z nich se Burden ocitne v místnosti, kde na stole stojí váza s vodou a umělými květinami. Přijde mu nelogické, k čemu umělé kytky potřebují vodu a ptá se na to zřízence. Ten o tomto evidentním důkazu deduktivních schopností informuje své nadřízené a profesor je definitivně prohlášen za tzv. nevědomého heretika, což je termín, jímž jsou označováni zvlášť nebezpeční nepřátelé státu. Absurditám však zdaleka není konec a nabývají stále hrozivějších, přímo kafkovských rozměrů (ostatně Burden se nachází v podobné situaci jako Josef K. v Procesu).

Je pozoruhodné, jak se excesy státní byrokratické mašinérie v knize Jeden podobají dnešním praktikám v liberálně demokratických režimech. David Karp již v roce 1953 předvídal mnohé moderní „vymoženosti" (politickou korektnost, pozitivní diskriminaci, kriminalizaci tzv. dezinformátorů) a dokonce se nemýlil ani v takových detailech jakými jsou zákaz známkování na školách a stále se snižující nároky na vzdělanost. V jeho dystopickém románu se ocitáme v unifikovaném státě budoucnosti, který sice formálně usiluje o blaho svých občanů, to však spatřuje v jejich převýchově v amorfní bytosti bez elementárního hodnotového a morálního ukotvení. Pokud se někdo odmítá přizpůsobit, není považován za zločince, který zasluhuje potrestání (ostatně ve jménu humanismu se slovo trest už dávno přestalo používat), ale za psychiatrického pacienta, jemuž je nutno poskytnout zdravotní péči. Postupuje se při ní samozřejmě velmi šetrně a citlivě (léčebné procedury indikují a kontrolují speciální komise a většina nemocných se brzy uzdraví a vrátí do normálního života jako spořádaní občané), ovšem v některých závažnějších případech (jako je třeba právě ten Burdenův) je nutno sáhnout k intenzivnějším terapeutickým metodám..."

Zbytek recenze si můžete přečíst na webu Kultura21.