Naši překladatelé a redaktoři

Vladimír Čadský se věnuje překladům německých a francouzských knih do češtiny. Jeho jméno najdete především v tirážích nonfiction titulů jako Dynastie Winsdorů, Nacisté, kteří unikli oprátce, Můj život v červené a bílé, Harro a Libertas nebo Nebuďte za ha*zla. Na své vydání teprve čeká jeden z jeho nejnovějších překladů, titul Elon Musk: Muž, který nezná hranic. 

Jaké to je být překladatelem na volné noze a na co je potřeba si při překladech dávat pozor? Nejen odpovědi na tyto otázky se dozvíte v následujícím rozhovoru s panem Čadským.

Jak jste se dostal k práci překladatele? Byla to vaše první volba?

Vystudoval jsem klasickou filologii a francouzštinu. Studium starověku není možné bez dobré znalosti němčiny, proto jsem se přiučil i tomuto jazyku. Po studiích jsem vždy pracoval na místech, kde bylo překládání součástí mé práce, navíc tou nejzábavnější. Proto jsem se po revoluci rozhodl věnovat této činnosti takříkajíc na volné noze. Také jsem tlumočil, hlavně v oboru vědy a techniky.  

Dá se podle vás v dnešní době překládáním knih na plný úvazek uživit?

Ano, podle mých zkušeností dá, člověk však musí mít určitou sebekázeň a umět si rozvrhnout práci, zvlášť u delších překladů. Živím se překládáním už od revoluce, dříve jsem i tlumočil, dnes se věnuji téměř výhradně knihám. Také je dobré diverzifikovat zadavatele, i když pro Naše nakladatelství pracuji nejčastěji – a rád. 

Překládáte z němčiny a francouzštiny. Proč jste si vybral zrovna tyto dva jazyky?

Jsem odjakživa frankofil a němčina je pro zájemce o historii, hlavně tu středoevropskou, nezbytná. Mám pozitivní vztah k francouzské a německé kultuře a obě země dobře znám i z vlastní zkušenosti, což asi rozhodlo. Příležitostně jsem překládal i z jiných jazyků, ale dnes už výhradně z těchto dvou.

Mají tyto jazyky nějaká specifika, na která si musíte při převodu textu do češtiny dávat pozor?

To lze těžko říci, napadá mě třeba, že francouzština často používá futurum tam, kde bychom my použili prézens historický. Francouzi mají také sklon k esejistickému vyjadřování, což někdy nebývá úplně snadné přeložit. Na němčině mi vyhovuje, že je exaktní a logická – to není jen klišé, i když se to tak často používá.

Z vaší bibliografie je patrné, že pracujete téměř výhradně na takzvaných nonfiction titulech. Proč jste si toto zaměření vybral a jak se podle vás liší práce na těchto titulech v porovnání s překlady beletrie?

Toto zaměření odpovídá mému spíše exaktnímu myšlení. Rád se opírám o fakta a mohu zde ocenit i logickou stavbu textu. O beletrii jsem se pokoušel jen docela výjimečně a musím říci, že to není moje parketa. Překlady nonfiction titulů vyžadují jistou sumu znalostí, ale na druhé straně vás nesmírně obohatí, řešíte stále něco nového.

Při překládání narážíte na mnoho historických, zeměpisných a dalších faktů. Spoléháte na přesnost autora, nebo tato fakta sám ověřujete? A pokud to druhé, jak postupujete?

To je pravda. Na přesnost autora po jistých zkušenostech příliš nespoléhám, i mistr tesař se utne. Některé chyby jsou evidentně přepsáním, jiné jsou hlubší. Na něco přijdu hned, jindy se mi něco nezdá, to pak ověřuji. Jednak lze leccos najít na internetu, třeba ve Wikipedii, i když i k ní je třeba přistupovat obezřele. Něco taky bezpečně vím a leccos najdu ve své knihovně. 

Pro Naše nakladatelství jste přeložil již celou řadu knih. Můžete vybrat jednu, která vás nejvíce zaujala, a prozradit proč?

Na to není snadná odpověď, musím říci, že Naše nakladatelství mi zadává samé velice zajímavé knihy. Z poslední doby mě zaujaly třeba práce francouzského historika Jeana Des Carse věnované historii královského rodu Windsorů a životu královny Alžběty II. Jsou velmi dobře napsané a obsahují spoustu faktů z první ruky. Také bych uvedl o málo starší titul Romanovci 1613–1918 od Montefioreho, aktuální zvlášť dnes, protože dovoluje pochopit i leccos z toho, co se v Rusku děje právě v této době.