Úryvky

Zahřmělo a ona zamrkala. Obloha potemněla a proměnila se v moře černého inkoustu. Čas jít. Maeve zamkla obchod a vydala se na dlouhou cestu ke svému bytu.

Mraky zakryly měsíc. Žlutý svit plynových lamp lemujících hlavní třídu Herynku osvětloval ulice jen chabě. Maeve si zvedla límec, aby jí nefoukal za krk ostrý vítr od moře.

„Hej, ty tam!“ zavolal někdo.

Maeve se ohlédla a spatřila za sebou vytáhlou siluetu rámova­nou světlem lamp. Muž tisknoucí si k hrudi sedlovou brašnu. Šedý plnovous mu vlál ve větru a černý plášť se kolem něho vznášel jako netopýr, zkrátka ztělesněná bouře.

Neměla kam utéct – byli na ulici sami.

Muž vykročil směrem k ní a Maeve začala couvat, jenže se jí zaklínil podpatek mezi dlažební kostky. Sbírala odvahu, čekajíc, kdy na ni muž vytáhne nůž.

Místo toho jen zvedl obálku.

Maeve překvapeně vyvalila oči. „Vy jste kurýr Jindekde.“

„Ano, jsem,“ přisvědčil hlasem téměř zanikajícím ve větru. „Tohle tu mám pro vás. Je to jeden z dopisů nalezených po po­žáru Dveří. Nesu ho se sedmiletým zpožděním, ale snad pro vás i teď bude mít nějaký význam.“

Obálka byla stará, na okrajích potrhaná a nenadepsaná.

Ale to přece nemůže být pro ni. „Jste si jistý, že jste našel správ­ného adresáta?“

Zamručel a vrazil jí dopis do ruky. Pokusila se mu ho vrátit, ale on jen zakroutil hlavou. „Jak jsem říkal, je to pro vás.“

Maeve nevěřícně přikývla. Každý věděl, že kurýři Jindekde ni­kdy nedoručí dopis nesprávnému člověku. Tak to zkrátka chodilo. Přesto i bez ohledu na tuhle skutečnost se zdálo nemožné, že je dopis pro ni; myslela, že všichni, kteří ji znali, zemřeli v Naopakii. Tahle obálka ale znamenala, že se možná mýlí.

Při tom pomyšlení se zarazila. Všechny dopisy odeslané po požáru Psaných dveří pocházely od ztracených členů rodiny, kteří se snažili dopátrat jeden druhého.

Do očí jí vhrkly slzy a zalila ji vlna matoucích pocitů: překvape­ní, bolest a potom palčivá touha, která ji zastihla zcela nepřipra­venou. Projela jí kolem hrudní kosti a zabodla se přímo do srdce.

Na chlopni obálky se vyjímala pečeť z černého vosku s vyraže­ným holubem, který měl korálkovitá očka a ve spárech držel psací brk: znak Pošty Jindekde.

„Dobrou noc, slečno,“ houkl kurýr a vklouzl do noci.

Maeve nechtěla ztratit už ani vteřinu, proto rozlomila pečeť. Praskla holubovi přímo pod krkem. Rychle vytáhla dopis.

Drahá Maeve,

jsem přítel Tvého otce z dětství. V oněch posledních dnech mě na­vštívil v Geomancii a svěřil mi tajemství, které všechno mění. Če­kej na mě prvního dne v měsíci u ústí Strniskové uličky. Tvůj otec byl nevinný a Ty si zasloužíš znát pravdu.

Starý přítel