Naši autoři

Ludmila Šimková pochází z Hluku na Uherskohradišťsku a nyní žije ve Zlíně. Od dětství ji přitahuje Asie, která v ní vždy otevírala prostor pro představivost i poznání. Ve volném čase se věnuje čínské tušové malbě. Její debut Gwailou zavedl čtenáře do Hongkongu, kde autorka dříve pracovala a kam se stále ráda vrací. V nové knize opět staví příběh na autentickém cestovatelském zážitku, tentokrát z putování do Tibetu a Nepálu na konci 90. let. Provádí nás místy, která od té doby prošla zásadními proměnami, a takto zachycená atmosféra, jež pozvolna mizí, i okamžiky, které se staly nenávratnými, dostávají silný dokumentární rozměr.

Kdo by si Šangri-lu jsem v Tibetu nenašla měl přečíst? 

Kniha je určená všem dobrodruhům, cestovatelům i těm, kteří mají rádi autentické knížky a autentické příběhy. Je určená i lidem, kteří si rádi kladou otázky a nepotřebují nutně rychlé odpovědi. Těm, co mají rádi nebo je zajímají témata jako mystičnost a spiritualita. 

Vysvětlila byste čtenářům název knihy?

Šangri-lu jsem v Tibetu nenašla je název knihy, ale Šangri-la jako taková nemá nic společného s Šangri-lou, geografickým místem na mapě, jak ji popisuje třeba James Hilton ve své knize Ztracený obzor. Je to stav mysli, je to něco uvnitř nás, co si každý může najít v tom svém vnitru a na čem může pracovat. Takže to není geografický pojem.

Jak jste se v 90. letech dostali do Tibetu?

My jsme se do Tibetu dostávali velmi složitě. Tenkrát v devadesátkách byla cesta jenom z Číny a z Nepálu, takže jsme zvolili tu z Nepálu. Bohužel jsme neměli permit, povolení pro vstup do Tibetu, takže to bylo o to těžší, ale podařilo se nám tam dostat z nepálské strany letecky i bez povolení. Ale od prvopočátku to bylo dobrodružství.

Jak jste se domluvili s místními? Umíte jejich jazyk? 

My jsme cestovali z Lhasy zpět do Káthmándú přes tisíc kilometrů jeepem po Friendship Highway. Kvůli budgetu jsme si k sobě museli najít spolucestující. Jely s námi dvě Němky, velmi inspirativní dámy středních let. Jedna byla čínského původu, což jsme nakonec velmi ocenili, protože nám překládala, bavila se i s řidičem a místními lidmi. Do tibetštiny překládal řidič a ona zase z čínštiny do angličtiny.

S kým jste se konkrétně díky tomu mohli například pobavit? 

Díky překladům naší spolucestující jsme se mohli bavit nejen v klášterech s mnichy, ale také s pastevci, s naším řidičem, s kýmkoli, koho jsme na cestě potkali a zdál se nám inspirativní. Potom nás například stopl jeden člověk, který nám podal nějaké velmi zajímavé informace. 

Jak velkou roli hraje v knize spiritualita?

Kniha je určena pro ty čtenáře, kteří mají rádi témata mystična a spirituality, a Tibet je samozřejmě místo zaslíbené těmto věcem. Čtenář se o nich tedy dočte spoustu zajímavých věcí.

Knihu jste začala psát již v 90. letech po vašem návratu a navázala na ni až dnes, po více než dvaceti letech. Jakým způsobem jste tedy knihu po takové době dokončila? Měla jste třeba nějaký deník, ze kterého jste vycházela?

Ano, knihu jsem začala psát po našem návratu koncem devadesátek, ale nedopsala jsem ji, byl to rozpracovaný rukopis. Vycházela jsem ze svých zápisků, z deníčku a ještě jsme měli na VHS nějaká videa. Ta jsme museli následně přetáčet do jiných podob, abychom si je mohli vůbec přehrát, protože se kniha dopisovala až teď. Ten rukopis tedy ležel stranou strašně dlouho a psal se vlastně na dvakrát.