Naši autoři

Na konci dubna vychází kniha O nás zvířatech spisovatele, hudebníka a textaře Lukáše Fišera, scenáristy pořadu Mezi námi zvířaty a spoluautora scénáře filmu Gump – pes, který naučil lidi žít. Ve své nové knize se vrací k tématu, které je mu dlouhodobě blízké – ke vztahu lidí a zvířat. Knihu ilustroval Matěj Forman, výrazná osobnost české výtvarné a divadelní scény a spoluzakladatel Divadla bratří Formanů. Oba autory pojí dlouholeté přátelství i společná láska ke zvířatům. 

Znáte se oba už řadu let, jste spolužáci ze střední školy. Tohle je ale vaše první společná kniha, je to tak? 

MF: Je to tak. Lukáš už se o to jednou pokoušel, když psal Ptákoviny pirátského papouška, ale to se nějak netrefilo do času ani situace. Na druhý pokus se nám to povedlo. 

Mohli byste přiblížit, jak vaše spolupráce probíhala? 

MF: Pro mě jako výtvarníka je důležité, že než cokoliv slíbím, musím si knihu nejen přečíst, ale opravdu se do ní ponořit, abych zjistil, jestli mě bude bavit a inspirovat. Lukáš mi tenkrát poslal hotovou knížku a už první dvě tři povídky mi přišly nesmírně jímavé. To, že je o zvířatech, pro mě byl vlastně takový bonus, protože zvířata se kreslí líp než lidi. Teda alespoň mně.

LF: A já měl pro Matěje ještě další triumf. Mám v knize povídku o labradorech – a první labrador, kterého jsem v životě viděl, byl právě Matějův. Měl jsem s ním spojenou historku, která krásně dokreslovala takovou tu labradorskou milou povahu. Tak jsem ji samozřejmě do té povídky dal a pak jsem mu volal. A už při tom prvním telefonátu jsem říkal: no, a potřeboval bych, abys tam nakreslil toho svýho Humphríka. Což na Matěje zapůsobilo a zároveň to byla velká výzva.

MF: Představte si, že to bylo jediné místo, kterého jsem se trochu bál. Ne kvůli tomu Humphríkovi, ale kvůli tomu, že jsem si říkal: tak a teď tam Lukáš napíše něco, co bych třeba nechtěl, aby se říkalo. Takže jsem si tu povídku nepřečetl a ilustroval ji skoro jako jednu z posledních. Nechal jsem si ji na konec a celou dobu doufal, že mě nezklame.

A nezklamal?

MF: Nezklamal. Ale musel jsem mu poopravit, jak to bylo s naším dědečkem.

Přijde mi, že vaše kniha je místy víc o nás lidech než o zvířatech. Byl to záměr, nebo to tak přirozeně vyplynulo? 

LF: No tak to vám asi přišlo dobře. Jmenuje se to O nás zvířatech a já v podstatě beru, že každá živá bytost má nějakou duši – a to je to, co nás spojuje. Vycházím i ze zkušeností z psaní Ptákovin pirátského papouška nebo Gumpa. A důležitá pro mě byla i práce v České televizi, kde jsem dělal pořad Mezi námi zvířaty o chovatelích a zvířatech. Vztah člověka a zvířete se tam probíral z různých stran. Díky tomu jsem měl představu, jak nad tím lidé přemýšlejí. Je zajímavé, že třeba u exotických zvířat je jejich přežití na planetě vlastně dáno tím, jaký vztah k nim lidé mají. Nejvíc lidi dojímají taková ta populární zvířata, jako jsou třeba sloni. Ale pak jsou úplně stejně vzácná zvířata, která nikoho nezajímají.

MF: Je to o lidech a zvířatech dohromady. Ale ne takovým tím jednoduchým způsobem, že někdo vypráví, jakého měl pejska nebo kočičku. Dotýká se to spíš různých životních situací, někdy veselých, legračních, a někdy jdou ty povídky hodně do hloubky. 

Čtení vaší knihy je taková dobrodružná cesta do různých koutů světa. Máte k nějakému koutu – povídce – zvířeti zvlášť speciální vztah? 

LF: Přiznám se, že se mi líbilo v Africe. Ta pestrost a rozmanitost života, to, jakým způsobem tam spolu zvířata koexistují. Najednou jsem si dokázal představit, jak asi planeta vypadala, když tu člověk ještě nebyl, nebo byl jen ve velmi malém počtu. A v tu chvíli jsem si uvědomil sílu přírody, zvířat a všeho kolem.

MF: Jeden moment, který mě k té knížce hodně přitáhl, se odehrává v bytě Evy Olmerové. Bydlela v přízemí a já si představoval, jak kolem chodili štamgasti z hospody a v okně si s ní dávali dalšího panáčka. Musela pro ně být takový kumpán. A její pes pokaždé, když někdo do toho okna strčil hlavu, vystartoval a hlídal ji. Byl to ovčák, a to jsou takoví ostří hlídací psi. Z té povídky je ale zároveň cítit, že když byl s ní, byl klidný, úplně jako beránek. Je tam chvíle, kdy ji uloží po koncertě do postele, ten pes si k ní hupne, ona mu vjede rukou do chlupů a oba jsou spokojení. A to je přesně ono. Ta knížka není ani tak o popisu zvířat, jako o těchhle niterných a pravdivých momentech. 

Jste scénárista a musím říct, že jednotlivé povídky mi přišly hodně filmové. Píšete tak, že si je rovnou „promítáte“ v hlavě?

LF: Já se cítím spíš jako dramatik. Zajímají mě řeči lidí, poslouchání jejich historek, příběhy. Příběhy jsou základ všeho. Kdysi jsem dělal na zámku průvodce a tehdy jsem zjistil, že lidi vůbec nezajímají data a fakta, ty pro ně nemají váhu. Když jsem si chtěl udržet jejich pozornost, musel jsem jim nabídnout příběh. Tak jsem si do výkladu začal přidávat různé historky a v tu chvíli to začali brát. Když člověk chce, aby ho lidé poslouchali, tak jim musí vyprávět nějaký příběh.

MF: On vám to Lukáš neřekl, ale já to na něj řeknu. Ptal jsem se ho, jak kniha vznikala, jestli psal povídky různě a pak je skládal dohromady, což bych tak nějak očekával. Ale Lukáš říkal, že ne. Že to napsal od první do poslední povídky tak, jak to přicházelo. 

LF: Já to vlastně dělám podvědomě, zapisuju a nechávám to plynout. Neměl jsem ani předem dané, kolik těch povídek má být. Ale když jsem napsal povídku Čuvač, došlo mi, že už tam vlastně nemůže být nic dalšího, že to tím končí. A pak mě napadlo, jestli nemám málo stránek. Tak jsem šel do knihovny a říkal si: no tak to je dobrý, tady třeba Ota Pavel – Smrt krásných srnců, to je ještě kratší, tak to může takhle zůstat.

Měla bych na vás otázku možná trochu na tělo – můžete a nemusíte odpovědět pravdivě: je nějaká povídka úplně vymyšlená?

LF: Některé jsou zcela podle pravdy a některé se o ni jen opírají. Třeba povídka o kolii z války je vymyšlená, ale vychází z reality. Každá válka s sebou nese i příšerné příběhy zvířat. Takové věci se prostě dějí.

MF: Já jsem to z toho vycítil. Ne že bych přemýšlel, jestli je to podle pravdy, ale přišlo mi to jako takový obraz. Jako symbol utrpení, které ta zvířata s námi prostě prožívají. A taky musím dodat, že se to z celé knížky nejhůř ilustrovalo. 

Když jsme u ilustrací, můžete přiblížit, jak vznikaly?

MF: Nejdřív jsem ty obrázky dělal v černobílé podobě do takzvaného škrabáku. Je to takový karton potažený jemnou křídovou vrstvou. Dělá se v bílé nebo černé variantě. Do té černé vrstvy se dá rovnou škrábat jehlou a pracuje se graficky – vyškrabáváním. Do té bílé se dá ještě před vyškrabáváním kreslit tuší. Pak mě napadlo, že by bylo krásné mít v knížce i nějakou barvu. Poslal jsem to na probarvení velkému kamarádovi a skvělému výtvarníkovi Josefu Sodomkovi. Ukázalo se, že když na vás tu a tam vyskočí nějaká barva, že ta knížka prostě povýší. Že se stane veselejší tam, kde může být veselá, ale třeba i smutnější tam, kde má být smutná. 

LF: Řekni ještě, kolik těch ilustrací dohromady je. 

MF: Nemám je přesně spočítané, ale mám pocit, že jich je přes sto padesát. Slíbil jsem osmdesát a myslím, že jich je nakonec skoro dvakrát tolik.

Pro jaké čtenáře je vaše kniha?

MF: Je zajímavé, že i když je to knížka o zvířatech, není prvoplánově myšlená pro děti. Některé povídky by se určitě daly číst dětem, ale jsou tam i povídky, které mají přesah do hlubších témat, které dospělí vnímají jinak – jako třeba téma odchodu ze života. Neřekl bych, že je to dětská knížka.

LF: Nejlépe to vystihl redaktor knihy pan Teichmann, který řekl, že je to rodinná kniha. Mně se to strašně líbilo, protože jsem to tak cítil, ale neuměl jsem to pojmenovat. S Matějem jsme kdysi dělali Divadelní pouť, a to byl přesně takový rodinný podnik. Bylo to pro děti, ale vlastně pro všechny. Dřív, když jsme byli malí, vznikaly věci pro celou rodinu. Pro dítě to byl daleko větší zážitek, když vidělo, že se směje babička, že se směje tatínek, že to v kruhu té rodiny sledují a vnímají společně. Takže mně přijde důležité zdůraznit, že naše knížka je rodinná. Že si z ní může něco přečíst dítě, ale stejně tak maminka nebo babička.

Čekají vás v dohledné době ještě nějaké společné plány?

MF: Plánujeme křest knížky. Spolu s nakladatelstvím proběhne několik akcí, ale na Lodi Tajemství chystáme speciální uvedení. Lukáš tam odehraje koncert s několika kapelami, předvedeme knížku a hlavně sezveme spolužáky z gymplu a tak nepřímo je přinutíme, aby si tu knížku koupili. A zkusíme je přinutit, aby si ji i přečetli. To je náš projekt na květen a dál jsme zatím nepřemýšleli. 

Je ještě něco podstatného, co tu zatím nezaznělo a co byste ke knize chtěli na závěr dodat?

LF: Asi to, že během práce na knížce umřela Matějovi maminka, tak jsme ji spontánně věnovali našim mámám. 

MF: Ale to tu knížku nijak neprodá. Jen je to takové naše přitakání tomu, že je pro nás osobní. 

LF: Je ideální třeba pro lidi, co někam jedou. Přečtou si jednu povídku, která má dvě tři stránky, a pak, když jedou třeba i druhý den, si přečtou další.

MF: Je to strašně zajímavé. To je jako kdyby se někdo zeptal maminky nebo tatínka: proč myslíte, že je ten váš kluk nadaný? Nebo holčička. Co ty rodiče mají říct? Pro nás je to naše dítě. Takže proto říkám, že je dobrá, krásná, čtivá, chytrá, fantastická a rodinná. A nevím, jestli bude levná, ale za ty peníze bude určitě stát.

To je skvělý závěr! Moc vám oběma děkuji.