Naši překladatelé a redaktoři

Zdeněk Volný (* Praha 1946) je spisovatel a překladatel z angličtiny. Většinou měl svobodné povolání, jen v letech 1977–1986 byl šéfredaktorem dvojměsíčníku Světová literatura a po deset let (1993–2003) byl ředitelem nakladatelství Baronet. Jako překladatel se většinou věnoval science fiction, zejména svým oblíbencům Arthuru C. Clarkovi a Michaelu Crichtonovi. Přeložil a sestavil sbírku z obsáhlé povídkové tvorby A. C. Clarka Zpráva o třetí planetě, přeložil dva díly z Clarkovy vesmírné tetralogie 2010: Druhá vesmírná odysea a 2061: Třetí vesmírná odysea, stejně jako romány Zpěv vzdálené Země a Setkání s Ramou. Z díla Michaela Crichtona převedl do češtiny romány Jurský park, Ztracený svět a Skandální odhalení, z tvorby Isaaca Asimova pak Konec věčnosti. Překládal však také americkou poezii a připravil stručné výbory z díla Kerryho Shawna Keyse Co doopravdy dělají mrtví otakárci, Michaela Jenningse Sen o pádu, Andrewa Hudginse Sklonek jara v nukleárním věku a kanadského anglofonního básníka Roberta Bringhursta Útržky mapy, útržky hudby. 

Kniha Omen u nás vyšla znovu po neuvěřitelných 33 letech. Dnes je jméno Davida Seltzera proslulé i díky filmu. Ale zajímalo by mě, jak jste tehdy objevil naprosto neznámého autora?

Víceméně náhodně. Když jsem pobýval v USA, koupil jsem si velmi levný paperback, jak odpovídalo kapse chudého stipendisty, abych měl zábavu pro osamělé večery, a ještě se dál cvičil v jazyce. Moc jsem si od toho nesliboval, ale už po několika stránkách jsem se ponořil do děje, který mě do sebe vtahoval čím dál hlouběji. Nakonec mě pohltil úplně, včetně toho, že jsem se na pokoji zamkl, v zádech jsem cítil ledovou ďáblovu ruku, drkotal zuby, a přesto četl až do rána.

O jakém mluvíme roce? Zasloužil jste se tedy po tomto intenzivním literárním zážitku nějakým způsobem o to, aby kniha vyšla v roce 1992 i u nás?

Podle své vzpomínky jsem paperbackové vydání koupil v San Francisku někdy koncem dubna 1986. Ale možná se pletu, poněvadž za datum vydání se dnes oficiálně uvádí červen 1986. Takže to tedy bylo v červnu, leda že by začali prodávat dříve nebo se historie mýlila. I to jsem už zažil. Tehdy by se mi s hororem, navíc o ďáblovi v Praze, vysmáli, takže jsem se ani nepokoušel, ale když se pak po změnách v nakladatelstvích najednou hledaly dobře prodejné tituly, příležitost se objevila. 

Vzhledem k odstupu obou českých vydání se dá předpokládat, že někteří mladší čtenáři se nyní s příběhem seznámí úplně poprvé. Můžete je trochu navnadit, příběh přiblížit, a přitom neprozradit pointu?

Velice rád. Omen je příběh, který si hraje s motivem proroctví a zla zrozeného do nevinného prostředí. Sledujeme postavičku malého Damiena, kterého adoptoval významný diplomat, aniž by tušil, že chlapcův původ je opředen temným tajemstvím. Jak Damien roste, začínají se kolem něj dít nepochopitelné a děsivé události, které dávají tušit, že v jeho životě je cosi zásadně jinak. Atmosféra knihy je velice působivá, napínavá, plná nejistoty a strachu. Věřím, že čtenáře vtáhne do děje bez rozdílu věku či pohlaví, tedy i mladé.

Příští rok oslaví kniha 50 let od svého vydání. Myslíte si, že patří do skupiny takzvaných nestárnoucích románů, kterým čas neubírá na síle?

Ano, zdá se to neuvěřitelné, ale v červnu příštího roku uplyne od prvního vydání v New American Library a Signet Books půl století. Během této doby si Omen získalo popularitu, která je dopřána jenom vybraným knihám. Proto věřím, že bude přitahovat ještě řadu generací, které přijdou po nás. O to víc mě těší, že jsem to byl právě já, kdo ji převedl do češtiny.

Čím si vysvětlujete to, že v českém překladu vychází kniha za celou tu dobu teprve podruhé? 

Před Naším nakladatelstvím mě o druhé vydání Omen nikdo nežádal. Nezajímal se ani Baronet, mé „kmenové“ nakladatelství. Fakticky si takový nezájem o světový bestseller vysvětlit neumím.   

Jak tedy vyplývá, za původním překladem prvního vydání z roku 1992 stojíte také vy. Proběhly v něm pro FOBOS nějaké úpravy?

Původní překlad jsem přečetl, a hlavně jej velmi pečlivě redigoval pan Radek Touš. Začátkem 90. let na mě hodně spěchali, a to se na překladu jistě projevilo. Po vzájemné dohodě s panem Toušem jsem také dodatečně upravil i některé nepřesnosti originálu. Souhlas jsem chtěl proto, poněvadž mám špatné zkušenosti s redaktory, kteří často lpí na doslovném překladu. Pan Touš měl k mé spokojenosti pro úpravy naprosté pochopení.

Kniha se dočkala dvou filmových adaptací a několika pokračování. Viděl jste některé z nich?

Viděl jsem oba filmy, ale netroufám si je ani posuzovat, ani srovnávat s knihou. Film samozřejmě má ohromující sílu v obraze i zvuku, ale kniha ponechává zásadní působnost tiché vlastní fantazii, vlastnímu světu čtenáře. Já osobně hlasuji pro knihu.

Omen pro vás vlastně znamenalo jakési „vykročení z řady“. Vždycky jste se přece věnoval sci-fi?

Myslím, že ani v tomhle případě jsem „nevykročil“ příliš daleko od sci-fi, navíc jsem překládal i mainstream, například jsem převedl do češtiny Skandální odhalení od Michaela Crichtona nebo třeba erotickou novelu Krásná z Roissy. Ale samozřejmě bližší mi byl Jurský park, Ztracený svět, romány A. C. Clarka včetně Vesmírné odyseje, a hlavně Konec věčnosti Isaaca Asimova. To je možná můj vůbec nejoblíbenější překlad.

Měli bychom také zmínit, že se nevěnujete jen překladu, ale za sebou máte i řadu svých vlastních knih. Právě v těchto dnech vychází Vaše nová sbírka povídek. Je to tak?

Ano, napsal jsem i pár románů a podílel se na historické edici Toulky českou minulostí, ale povídka je žánr mého srdce. Vyšlo mi celkem pět povídkových souborů, nepočítaje nejrůznější české i zahraniční antologie, od němčiny až po japonštinu. Čerstvá kniha má poněkud barokní název Smrt pozdě odpoledne a osm dalších milostných příběhů. Ani v tomto případě se nejedná o sci-fi, jsou to mnohem více „povídky s tajemstvím“. Vykreslují dramata základních lidských vášní, mluví o láskách a zradách, o odvěké marné lidské touze po kráse, nesmrtelnosti a věčné lásce, ale na druhé straně také o chamtivosti, nenasytnosti a bezohledném lačnění po bohatství a moci. 

A odlehčující otázka na závěr: Jaký máte názor na zlo uvnitř nás? Myslíte si, že se s ním někteří jedinci již rodí, nebo v nich vzniká během dětství a dospívání působením okolí a díky nepříznivým životním událostem?

To je spíše otázka pro psychologa či psychiatra než pro literáta, byť přeložil Omen. Za poměrně dlouhý život jsem se samozřejmě setkal i s řadou zlých lidí, ale řekl bych, že asi málokdo je špatný od narození. Byli to většinou lidé politováníhodní, zklamaní tím, že z nějakých důvodů nedokázali naplnit vlastní ambice a očekávání, možná přespříliš vysoké. Stali se pak nepřejícími, závistivými, arogantními, agresivními – prostě zlými.