Úryvky

„Alberto Ribas,“ představil se. „Přítel zvířat a moře.“

„Já jsem Grace. Přítelkyně ženy, která zemřela za záhadných okolností. Snažím se zjistit, co se jí stalo.“

„Vítejte v mojí kanceláři.“ Potom ukázal k futonu. „A u mě doma.“

„Vy tu žijete?“

„Jo, jo. Co by ne? Mám i jiný možnosti. Moje dcera vlastní krásnej dům na severu ostrova a chce, abych tam bydlel s ní, ale mně se tady líbí. Vstanu. Vykoupu se v moři a uschnu na slunci. Co by mohlo být lepšího?“

„Třeba funkční záchod?“ navrhla jsem.

Nevšímal si mě.

„Prosím,“ zkusila jsem to znovu. „Ráda bych zjistila, co se mojí přítelkyni přihodilo.“

„Říkala jste, že se jmenujete Grace? Jako Grace Kelly?“

Bylo k uzoufání, jak dokázal hovor ustavičně stáčet jiným směrem, než jsem chtěla, ale tentokrát jsem mu ještě vyhověla.

„Moje matka ji milovala. Narodila jsem se v roce, kdy šel do kin film V pravé poledne.“ To všechno byla sice pravda, ale nikoliv důvod, proč jsem za ním přišla.

„Víte, že byla na líbánkách tady na Ibize?“

„Ne. A nemyslím si –“

„No, tak byla. Najděte si to. Lidi si myslí, že celebrity sem začaly jezdit teprve nedávno. Ale jezdí sem odjakživa. Errol Flynn sem připlul na svý jachtě. Laurence Olivier. Elizabeth Taylor. To všechno předtím, než jsme vůbec měli letiště. Joni Mitchell sem jezdila hledat inspiraci. Mladej Cormac McCarthy sem jezdil psát ještě v době, kdy byl hipík. Bob Marley k nám přijel tancovat. Potkal jsem ho. Byl to hrdina.“

Zkusila jsem odhadnout Albertův věk. Kvůli vousům a mahagonovému opálení to bylo těžké. Mohlo mu být mezi šedesáti a osmdesáti. Ale i přes evidentně opotřebované tělo působil mladistvě. Byl to člověk, který nikdy nedospěl.

„Poslyšte,“ řekla jsem překvapivě přísně na to, že jsem měla nervy na pochodu. „Přišla jsem se vás zeptat na svou přítelkyni.“

Úplně to ignoroval. Možná mě neslyšel. Kdepak. Slyšel mě. Ale brebentil dál, nemluvil tak docela ke mně, ale spíš přese mě, jako by se do boudy nějakým způsobem směstnal imaginární, zato zbožňující zástup posluchačů. Možná posluchárna oddaných studentů v alternativním světě, v němž nepřišel o akademickou kariéru. „Tohle není obyčejnej ostrov. Vím, že to lidi říkají v jednom kuse, ale já to můžu potvrdit. Tenhle ostrov není obyčejnej. Je na něm něco mimořádnýho a je to všude, kam se podíváte, i když to nehledáte. Vezměte si toho kozla…“

Zkusila jsem ho přerušit, ale jako bych se snažila zaplnit mezeru v řadě čísel, která už je plná.

„Pojmenoval jsem ho po Nostradamovi, protože ten velkej Frantík onehdá předpověděl, že Ibiza bude poslední útočiště života na Zemi. Věděla jste to?“

Zírala jsem na prázdnou misku od ovsa a snažila se dovtípit, co má tohle všechno společného s Christinou, potápěním nebo čímkoliv dalším.

„Kozy žijou i na Es Vedrà. V jednom kuse se jich snaží zbavit. Říkají, že jsou ‚malos para el hábitat‘! Lidi! Budou tvrdit, že kozy škoděj přírodě! Jen si to představte! Zasraný lidstvo, co?“

Potom ze sebe vyrazil divný zvuk připomínající vlčí zavytí. Bůhví proč.

Přiznávám, že jsem se ho trochu bála. Nejenže byl šílený, ale taky dost velký. Rozložitý, divoký, chlupatý chlap. A na svůj věk – ať už mu bylo, kolik chtělo – byl nejspíš taky celkem v kondici. Ani se svýma vylepšenýma nohama bych mu nedokázala utéct. A taky jsem trčela v opuštěné boudě, poměrně daleko od pláže, parkoviště a lidí. Jakýkoliv výkřik by utonul v neustálém vrzáním cikád lákajících samičky k páření.

„To ta mořská tráva, že jo?“ zeptal se mě. Výraz jeho očí se proměnil z dětského v prastarý. Z jeho pohledu sálala obrovská síla. Cítila jsem, že by mě dokázal srazit k zemi.

„Co prosím?“

„To ta fotka mořský trávy. Ta vás sem přivedla.“

A já netušila, co mu na to mám říct.

Recenzi titulu Život k nevíře od Matta Haiga naleznete zde.