Recenze a tipy redakce

Kniha Evy Střihavkové - Můry mě zasáhla asi víc, než jsem čekala. Už samotný začátek je strašně silný. Malý Kryštůfek dostane od  maminky těžký úkol, aby se postaral se o mladší sestřičku Idu a hlavně aby zařídil, aby nikdo nepoznal, že maminka na několik dní zmizela. Měl by chodit do školy, zdravit sousedy, hrát si s Idou venku jako vždycky a  tvářit se, že je všechno normální. Jenže ono samozřejmě není. 

Tahle kniha není akční v tom pravém slova smyslu. Nečekají vás tu zásadní zvraty. Je to kniha, která se vám plíživě dostává pod kůži. Autorka pracuje s emocemi naprosto neuvěřitelně. Člověk při čtení cítí soucit,  vztek, bezmoc, smutek, ale i něhu a lásku mezi sourozenci. A právě to je možná na celé knize to nejsilnější. Všechny ty malé momenty – obyčejné vaření z pár zbytků jídla, hraní her, schovávání strachu před mladší sestřičkou, snaha dělat „všechno správně“, aby se maminka vrátila a byla pyšná. 

Celá kniha je vyprávěná z pohledu Kryštůfka, což bylo pro knihu tohoto typu určitě to právé. Díky tomu všechno vidíme dětskýma očima. A právě proto jsou některé situace ještě mnohem silnější. Kryštůfek spoustě věcí úplně nerozumí, některé si vysvětluje po svém, některé vytěsňuje, některé omlouvá. Jenže dospělý čtenář mezi řádky vidí mnohem víc než on. A z toho je vám občas opravdu smutno.  

Kryštůfek je podle mě naprosto skvěle napsaná postava. Na jednu stranu je pořád  dítě – vymýšlí hry a fantazíruje. Na druhou stranu je nucený řešit věci, které by řešit vůbec neměl. Snaží se být statečný, pečovat o Idu, uklidňovat ji a chránit ji před pravdou, kterou vlastně ani on sám úplně nechápe. Právě ten velký kontrast mezi jeho dětskostí a nucenou dospělostí je něco, co vás v knize dostane. 

Ida je oproti němu ještě maličká a člověk má neustále potřebu ji chránit. Její otázky, dětské reakce a důvěra v bratra byly místy až bolestivě smutné. Vlastně celé sourozenecké pouto je napsané nádherně. Bez velkých gest, ale o to silněji. 

Velmi zajímavě jsou napsané i vedlejší postavy. Některé dětem pomáhají, jiné jim situaci ještě víc komplikují. Nikdo ale není úplně černobílý. A právě to se mi líbilo. Všichni jsou nějak ovlivnění svojí dobou, vlastními traumaty nebo tím, co sami považují za správné.

A pak je tu matka. Postava, která je vlastně po většinu knihy nepřítomná, ale přitom se okolí ní točí celý příběh. Já sama vlastně pořád nevím, co si o ní myslet. Chvílemi jsem ji chápala, chvílemi mě neskutečně štvala, chvílemi mi jí bylo líto. To podle mě ukazuje, jak dobře je napsaná. Není jednoduchá ani prvoplánová.

Strašně se mi líbil i styl autorky. Umí vytvořit atmosféru několika obyčejnými větami. Hodně fungují detaily, drobnosti, náznaky.  Některé věci nejsou řečené napřímo a člověk si je musí postupně poskládat sám. To dodává knize větší hloubku. Čím víc nad ní přemýšlíte, tím víc v ní nacházíte. 

Kniha je podle mě hodně netradiční. Nejen samotným tématem, ale i tím, jakým způsobem ho autorka podává. Není to prvoplánově šokující příběh, i když je v něm spousta těžkých témat. Spíš vás pomalu dusí atmosférou, nejistotou a tím, jak moc jsou děti nucené přizpůsobit se světu dospělých. 

A o konci budu asi ještě dlouho přemýšlet. Ne proto, že by byl nepochopitelný, ale protože ve mně zanechal strašně moc emocí a otázek. Myslím, že je to přesně ten typ knihy, kterou člověk nezavře a už ji dál neřeší. Potřebujete ji v sobě nějak zpracovat. 

Za mě opravdu výjimečná kniha. Silná, smutná, nádherně napsaná a strašně lidská. Pokud máte rádi knihy, které nejsou jen  „čtením na večer“, ale něco ve vás zanechají a donutí vás nad nimi přemýšlet ještě dlouho  potom, určitě doporučuji. Budu si muset od autorky přečíst víc knih, protože tahle mě opravdu dostala.