Naši autoři

Eva Střihavková patří k autorkám, které své čtenáře nenechávají dlouho čekat a daří se jí psát jeden úspěšný román za druhým. Letos jí vychází novinka Můry, román o sourozenecké lásce i rozhodnutích, které mění osudy několika generací. Intimní osud sourozenců prolíná s velkými dějinami a klade otázky, na něž neexistují jednoduché odpovědi.

Můry jsou vyprávěné z pohledu dítěte a silně pracují se sourozeneckým poutem. Sama máte dvě děti, syna a dceru. Měla tato zkušenost nějaký vliv na to, jaký vypravěčský hlas jste nakonec zvolila?

Vypravěče jsem zvolila v momentě, kdy jsem měla v hlavě poskládaný příběh, tedy před tím, než jsem začala psát, a naštěstí to vyšlo. To se mi ale nestává vždycky. Jak příběh bobtná, občas zjistím, že zvolená perspektiva nebo forma nestačí. Nejednou jsem musela přepsat celý text. Fakt, že mám dvě děti, mě při psaní Můr ovlivňoval až když jsem v příběhu pokročila a ujasňovala si, pro mě těžko pochopitelné, motivace Idiny a Kryštofovy (hrdinů knihy) matky. 

Přijde mi, že znovu se otevřít dětskému způsobu vnímání světa vyžaduje i určitou, možná nesnadnou, vnitřní práci. Byly při psaní chvíle, kdy pro vás bylo náročné udržet dětskou perspektivu? 

Jakmile si postavy v hlavě vytvořím a naladím se ně, mluví samy. Ne ale ve smyslu automatického psaní nebo něčeho podobného. Teď, když už jsem ponořená v dalším příběhu, mi Kryštofův dětský hlas a pohled na svět chybí. Fascinuje mě, jak děti dokáží o věcech uvažovat. Často jsou přímočaré, díky čemuž umí situace a věci přesně a bez balastu popsat. Navíc, když čtu deníky někoho malého nebo dospívajícího, například válečných zajatkyň a zajatců, jejichž texty neprošly výraznými redakčními úpravami, překvapuje mě, jak přesně a kultivovaně se dokázali vyjadřovat a přemýšlet. Srovnávám to se sebou a často si říkám, že bych v jejich věku takové myšlenky nedala dohromady. Relevantní porovnání ve formě vlastního deníku ale nemám.

V kontextu vašich posledních knih se tato posouvá na dějinné ose dopředu, epilog nás dokonce zavádí do roku 2025. Šlo o vědomé rozhodnutí, nebo spíš něco, co se při psaní objevilo přirozeně?

Zatím jsem vždy vyprávěla příběh někoho konkrétního, který přirozeně spadá do určité doby. Není to tak, že bych si řekla, že v určité dekádě lidi trpěli víc než jindy, tak do ní zasadím příběh a pořádně ji vyždímám. Při psaní Můr jsem si ale právě díky dětské perspektivě konečně mohla dovolit čas a prostor lehce vypustit, alespoň v první části. Ne proto, že by hrdiny neovlivňovalo, kde a kdy žijí, ale proto, že pro malé děti je to důležité jinak. Kryštof s Idou vnímají čas podle toho, jestli mají zrovna hlad, jestli zbývají zásoby jídla v kvelbu nebo podle toho, jestli je otevřené koupaliště, které pro ně představuje vzácné místo, kde byli s matkou opravdu šťastní. 

Vašimi knihami prostupují silné ženské hrdinky nebo výrazná ženská perspektiva. V Můrách se do popředí dostává archetyp matky. V knize zaznívá tvrzení, že matkou se člověk nestane porozením dětí, ale tím, jak se chová. Co vás přivedlo k tomu uvažovat o mateřství právě tímto způsobem?

To je myšlenka, na kterou mě přivedla kamarádka Veronika Jelšíková. Dávaly jsme dohromady text o jedné zvláštní rodině, jejíž členové k sobě hledají cestu, a tak jsme přirozeně nejen o rodičovství diskutovaly. Když tu myšlenku vyslovila poprvé, ač se mi teď zdá naprosto jasná, musela ji dlouze vysvětlovat, než jsem pochopila, jak to vlastně myslí. A nakonec se mi zdá hluboce pravdivá. Jinak si myslím, že moje hrdinky jsou velmi často slabší než silnější, ale zároveň jsou odhodlané nebo mají vizi. Nebavilo by mě popisovat ženu, která jde proti všemu i všem a přes nezdary nakonec zvítězí na všech frontách, toho je plný Netflix, což je ale naprosto v pořádku. Život lidí, o kterých píšu, většinou končí předčasnou smrtí nebo zásadní životní prohrou a nutností ji přijmout a vyrovnat se s ní.

Kniha naznačuje, že mateřství se přenáší i jako zkušenost z generace na generaci. Bylo pro vás důležité tuto rovinu do příběhu zahrnout?

To je velmi dobrá otázka, ale při psaní jsem na nic takového nemyslela. Pro mě byla na Idině a Kryštofově příběhu důležitá spíš rovina toho, že vztahy s lidmi kolem formují to, kým jsme, včetně naší hodnoty. Pro mě samotnou je mateřství něco naprosto neuchopitelného, něco, co žiju, ale vůbec nad tím nepřemýšlím. 

V knize se dotýkáte temné praktiky komunistického režimu, kdy byly děti často bez vysvětlení odebírány rodinám a umisťovány do dětských domovů. Šlo o systémový nástroj moci, kterým stát „řešil” nepohodlné rodiny. Upřímně to pro mě byla nová informace. Jak jste se k tomuto tématu dostala?

Točila jsem rozhovor s pamětníkem, který mi vyprávěl o čase stráveném v děcáku za minulého režimu. Nejhorší pro něj bylo, že dlouho nevěděl, proč v tom děcáku je, co se stalo s jeho mámou. Začal po ní pátrat, což se dalo provozovat jen velmi omezeně. Dny se pro něj proměnily ve vlekoucí se detektivku bez konce. V děcáku se k němu a jeho skupince chovali jinak než k ostatním, například dostával jiné jídlo. Až po čase zjistil, proč. Z jeho vyprávění jsem při stavbě příběhu Můr částečně vycházela. Mimo jiné dětský domov popisoval jako pro dítě učiněné peklo plné zlých vychovatelek. A podobných výpovědí jsem si později přečetla několik. Mezi všemi mě ale zaujalo i pár vzpomínek lidí, kteří děcák za totality popisovali jako místo, kde vůbec nikoho nezajímají. Netečnost, žádná pozornost a naprostý nezájem o to, kdo jste nebo kým se stanete, může být pro formujícího se mladého člověka nebo dítě daleko horší. A tenhle druh trýznění je něco, co mě zajímalo. Co se stane s člověkem, když zůstane úplně sám? Co když nemá štěstí na lidi a kolik dobrých lidí musí potkat, aby ho to zachránilo? Stačí jeden?

„Vršky“ se rozprostírají na území Moldavy, v blízkosti Oseka, kam je – pokud se nemýlím – zasazená i vaše první kniha Vzácná návštěva, a také Teplic, odkud pocházíte. Je příběh Můr nějak opřený o skutečné události nebo zkušenosti spojené s tímto místem?

Všechna místa, která v knize popisuju, jsou nebo byla skutečná. Ať už píšu o zaniklých obcích na Moldavě, kde mé postavy žily nebo třeba o ústeckém koupališti, které je v příběhu stěžejní a kde se v šedesátých letech minulého století objevila záhadná epidemie. Lidé jí přezdívali mozkožrout, protože ta nemoc napadala mozek, podlehlo jí šestnáct lidí a odborníkům se dlouho nedařilo přijít na to, proč. Lidi tušili, že to souvisí s tím bazénem, někteří se báli, ale spousta jich do něj, když zrovna nebyl zavřený, chodila. Mimochodem, když jsem uvažovala o názvu knihy, Mozkoužrout se mi líbil, ale pak jsme se doma shodli, že je to zbytečně šokující. Jinak, sever kolem Oseka, Mostu a přilehlých Krušných hor je prostě studnice příběhů. Krajina je stále zničená těžbou a v důsledku obou totalit v minulém století jsou tam narušené sociokulturní vztahy. Hodně lidí tam přišlo a zase odešlo, teď nemám na mysli jen odsun Němců po válce, ale i všechny ty, kteří kraj vytěžili, doslova i v přeneseném slova smyslu, a zmizeli. Zůstalo tam jen tvrdé jádro a to většinou bývá velmi svérázné. 

 V závěru knihy jste se rozhodla nechat většinu osudů nedořečených. Co vás k tomu vedlo?

Myslím si, že osudy klíčových postav jsou jasné, ale nemám ráda doslovnost, tak se to možná zdá nedořečené kvůli tomu. 

Epilog mi přišel zajímavý ještě z jednoho důvodu. Otevírá otázku, zda je možné být hrdinou z hlediska dějin, a zároveň viníkem v něčím osobním životě. Co s vámi tenhle rozpor dělá?

To je pro mě velké téma. Snažím se ho většinou pochopit skrz vyprávění a vnímání těch osob, kterých se týká, a stejně to úplně nejde. Jediné, co můžu udělat, je nechat jejich příběh nebo hlas zaznít v textu. Zároveň se při tom učím nedělat tolik rychlých soudů, kterými si občas ulehčuju život, protože mít pořád pro každého pochopení mi nejde, ještě nejsem Buddha.

Knihou prosakují výrazné pachy a obecně silná smyslovost. Jakou roli pro vás při psaní hrála práce se smyslovými vjemy?

Děti se od narození upínají k vůním, první je ta matčina. Kryštof s Idou mají jejich vnímání zesílené, protože jim z počátku moc jiných věcí, v důsledku absence nejdůležitější osoby, nezbývá. Ty vůně a především pachy je také mají udržovat v ostražitosti, umožňují jim zachovat si denní rytmus. 

Kdo jsou můry v kontextu knihy? 

Jsou průvodkyněmi Kryštofovým dětstvím, v určitých chvílích díky nim není sám, navíc mu připomínají, že on není ten nejzranitelnější, přestože si tak v určitých situacích může připadat. Můry v příběhu nepředstavují nic temného ani děsivého, čemu je potřeba se vyhýbat, jsou světlem. Chtěla bych je tak vnímat i ve skutečném životě, ale je mi v přítomnosti létajícího hmyzu na omdlení.  

Co byste si přála, aby si čtenář po přečtení Můr odnesl?

Cokoliv. Nepíšu se záměrem kohokoliv ohromit, dojmout, naštvat, poučit nebo o něčem přesvědčit. Pronikání do textu čtenářem, sžívání se s ním a následné přemýšlení o něm jako o celku je vnitřní prací každého z nás. Já můžu jen podsouvat otázky.  

Co vás teď čeká? Dáte si od psaní pauzu, nebo se vám v hlavě rýsuje další kniha?

Při návštěvě domova důchodců jsem si uvědomila, že se lidi celý život obklopují nejrůznějšími věcmi, o nichž se domnívají, že je nutně potřebují. A pak si nakonec někteří stejně sbalí jen tašku s županem, pyžamem, bačkorami a pár dalšími hadry, na vrch položí album s fotografiemi, a to je všechno. Celý jejich život v jedné tašce. Chtěla jsem o tom napsat, ale nakonec se to zvrhlo v brutální vztahovou kovbojku o psím hospicu a závislostech odehrávající se v Mostě, kde soudruzi kvůli těžbě obětovali jedno z historicky nejcennějších měst, které jsme u nás měli. Výnos z těžby za to, jak dnes víme, nestál, ale zůstaly nám aspoň ty divoké příběhy. Tak snad to dopíšu.