Naši autoři

Pavel Hénik je spisovatel mnoha protikladů a širokého záběru. Je autorem dvou rozhovorových knih Ondřej Měšťák: Řemeslo krásy (2025) a Jaroslav Fiedor: S prstem na spoušti (2024) a autorizované biografie Václav Neckář: Šíleně veselý princ (2023), která se stala bestsellerem. Jako spoluautor se podílel na knize filmového fotografa Miloše Schmiedbergera Příběhy filmových fotografií (2023). Ve své beletristické tvorbě rád experimentuje se styly a nezdráhá se provokovat. Dvakrát zvítězil ve Velké povídkové soutěži Knihy Dobrovský a povídkový um zúročil v dystopické sbírce Epizody 2084 (2024). Románově debutoval ironickým příběhem MANEKÝNI (2017). Následovalo strhující sociální sci-fi KORPORAC€ (2019), našlapaná devadesátková jízda BRRRNĚNÍ (2020) a epidemiologický thriller KON$PIRACE (2021). Na jaře 2025 Pavel Hénik odešel z České televize, kde jedenáct let řídil scénický provoz, aby se mohl na plný úvazek věnovat pouze psaní. Žije a tvoří na Žižkově a na podzim 2025 připravuje k vydání obrazovou publikaci o roce 1968.

Nedávno vyšel váš rozsáhlý knižní rozhovor s plastickým chirurgem Ondřejem Měšťákem pod názvem Řemeslo krásy. Prozraďte čtenářům, na co se mohou těšit.

V prvé řadě na velmi zajímavé povídání s velmi zajímavým a sympatickým člověkem. Navíc celosvětově respektovaným odborníkem, který přesně ví, o čem mluví. Vlastně to beru jako velkou čest, že si na mě Ondřej ve svém nabitém programu našel čas, většinou o víkendech nebo po večerech. Z té spolupráce mám ohromnou radost. Lidé mají mnohdy tendence se dívat na plastickou chirurgii skrz prsty, a to samé činí i s plastickými chirurgy. Ale to, co Ondřej za svůj relativně mladý život dokázal, je opravdu inspirativní a rozhodně stojí za to si o tom přečíst.

Dozvíme se nějaké perličky ze světa estetické medicíny?

Přestože to rozhodně není jen vážná kniha a je v ní spousta odlehčených pasáží, nenazýval bych to perličkami, ale spíše zajímavostmi. A to jak z té estetické, tak i z rekonstrukční plastické chirurgie. Ondřej je specialistou na operace prsou, takže velká část knihy se týká této oblasti. Podrobně probereme zvětšení či modelace prsou, odpovíme si také na otázku, zda existuje dokonalé ňadro. Rovněž si vysvětlíme rizika implantátů a zda vybuchují v letadle. Kromě prsou se ale pobavíme prakticky o všech částech těla, i těch nejintimnějších, a včetně těch mužských.

Co bylo pro vás osobně největším překvapením? 

Největší překvapení jsem asi zažil sám v sobě. Zpočátku jsem totiž k estetické plastické chirurgii přistupoval spíš rezervovaně. Ale čím déle jsem se s Ondřejem bavil, tím více jsem si uvědomoval, jak hluboký smysl jeho práce může pro řadu lidí mít a jak moc může estetický zákrok zlepšit kvalitu života. Zkrátka jsem na plastickou chirurgii získal úplně nový pohled a je docela možné, že řada čtenářů si projde podobnou zkušeností jako já.

 K jakým dalším tématům se váš rozhovor stočil?

Čtenáři se například dozví, jak si vybrat plastického chirurga nebo které zákroky jsou hrazené z veřejného zdravotního pojištění. Z těch odlehčených témat bych určitě zmínil mé oblíbené filozofování o kráse. Zabrousíme také do aktuálních témat, jako je body shaming nebo tranzice, a popíšeme si operace s tím spojené. Hodně zajímavé jsou také kapitoly o výplních a o liposukcích a přenosech tukové tkáně. No a neměl bych zapomenout na mikrochirurgii, což je fascinující vesmír sám o sobě.

Minulý rok vyšel váš první knižní rozhovor v edici TALK, a to s bývalým profesionálním vojákem Jaroslavem Fiedorem. Bylo pro vás náročné přepnout mezi takto odlišnými tématy? 

Mám rád pestrost a také výzvy. Takže mi přeskočit na zcela jiné téma nevadí. Přestože jsem povahou spíše pacifista, paradoxně mi nasát vojenské prostředí nedalo tolik práce. Musím však přiznat, že plastickou chirurgii jsem zpočátku podcenil. V jednom okamžiku jsem musel přípravu otázek zastavit a opravdu náležitě se ponořit do odborných článků. Chvílemi jsem měl pocit, že se mi uvaří mozek, a připadal jsem si, jako bych dělal rychlokurz z medicíny. To je taky jedna z věcí, které mě na rozhovorech s osobnostmi baví – člověka to přiměje, aby si nastudoval něco nového z oblastí, o kterých měl jen velmi obecné povědomí.

Kromě dvou zmíněných knih jste také autorem sbírky dystopických povídek Epizody 2084, autorizované biografie Václav Neckář: Šíleně veselý princ a pěti románů. Jaký žánr píšete nejraději?

V hlavě se mi docela často honí právě ta dystopická témata. Ale nevím, jestli bych to nazval svým oblíbeným žánrem. Navíc dystopie se u čtenářů netěší velké oblibě, zřejmě proto, že si lidé občas jako v jedné velké dystopii připadají. Řada autorů píše hlavně sama pro sebe. Já to ale mám tak, že v prvé řadě píšu pro lidi. Proto mi nevadí zabrousit i do témat a žánrů, které mi tak blízké nejsou, když tuším, že by mohly čtenáře zajímat. Naštěstí mám výhodu, že mě zkrátka baví psát, ať už jde o cokoliv. Takže z budoucnosti 2084 jsem momentálně odcestoval do minulosti a pracuji na dokumentární obrazové publikaci o báječném a hořkém roce 1968, která by měla vyjít na podzim. Od rozhovorů jsem tedy zcela neutekl, jen tentokrát to bude povídání s pamětníky Pražského jara.

Na začátku roku jste ukončil své jedenáctileté působení v České televizi a stal se spisovatelem na volné noze. Jaké pocity provázela tato životní změna?

To rozhodnutí nebylo jednoduché, a zrálo ve mně několik měsíců, možná i let. Ale jsem rád, že jsem nakonec našel odvahu to udělat. Spisovatelem jsem se chtěl stát od malička, takže tím, že nyní píšu na plný úvazek, si vlastně naplňuji svůj dětský sen. Jak už to však v takovýchto situacích bývá, když to nastalo, pocity nějaké euforie jsem si vlastně ani nestačil uvědomit. Naplno jsem se vrhnul do psaní nové knihy, pracuji denně osm i deset hodin, takže na nějaké rozjímání není čas… Na druhou stranu, když si ráno uvařím kafe, sednu si k počítači a naťukám první větu, tak si vlastně připadám tak trochu jako na dovolené, a to i bez ohledu na to, že termín odevzdání první verze textu se nemilosrdně blíží.