Naši překladatelé a redaktoři

Denisa Streublová (*1985) vystudovala italianistiku a anglické překladatelství na FF UK. V roce 2013 získala ocenění v soutěži Jiřího Levého pro mladé překladatele. Ve svém portfoliu má překlady fantasy pro děti (trilogie Feralové), rozsáhlou monografii o skladateli Enniu Morriconovi, ohlédnutí za koncem kariéry Zlatana Ibrahimoviće nebo komiksy italských kreslířů Guida Crepaxe, Mila Mannary a Mirky Andolfové.

Tento týden se na české pulty dostává nová kniha od Nicka Robertse Anatéma, na jejímž překladu jste pracovala. Prozradíte čtenářům, na co se mohou těšit?

Čtenáře čeká poutavý příběh na pomezí psychologického thrilleru a hororu. Protagonisté knihy, manželé Stocktonovi a jejich syn Derrick, budou čelit svým vlastním démonům z minulosti i zlu, které obývá sousední dům. A můžu prozradit, že autor své postavy ani čtenáře rozhodně nešetří.

I když románů se stejným názvem vznikla již celá řada, anotace mě utvrzuje v tom, že je zde použití tohoto slova zcela na místě. Můžete čtenářům osvětlit, co přesně slovo označuje a jak je s příběhem spjato?

Slovo „anatéma“ pochází z řečtiny a původní význam byl „něco, co se obětovalo bohům, tedy něco posvátného“. Postupem času však došlo k významovému posunu a slovo se stalo synonymem pro prokletí nebo vyobcování – něco, co je vyčleněno, zavrženo nebo spojeno s něčím temným a nečistým. V případě tohoto románu je název více než příhodný. Příběh se totiž věnuje tématu vyloučení – ať už jde o postavy, které se samy kvůli svému jednání ocitají na okraji společnosti, nebo o neviditelné zlo, jež do děje proniká jako hrozba, kterou není možné dlouho ignorovat. „Anatéma“ zde symbolizuje nejen prokletí určitých osob, ale týká se i širší otázky lidské izolace, démonů (jak vnitřních, tak vnějších) a temných tajemství, jež mohou pohltit nejen jednotlivce, ale i celé komunity. Tento výraz tak skvěle vystihuje atmosféru knihy i její hlubší podtóny, které budou čtenáře pronásledovat ještě dlouho po dočtení poslední stránky.

Reakce některých čtenářů jsou opravdu nevšední. Tak například: „temný sadistický thriller plný hrůzostrašných zvratů“ nebo „zběsilé tempo odhaluje jednu hrůzu za druhou a příběh je odporně děsivý“. Dají se brát takové reakce vážně? Předpokládám, že záleží na tom, jak moc je čtenář otrlý.

Jak už jsem uvedla, autor nešetří své postavy, ani čtenáře. Už prolog ukazuje, že se na nadcházejících stranách bude dít něco děsivého a ano, místy i odporného a nechutného. Ostřílený čtenář hororů asi příliš zaskočený nebude, já se ale u některých pasáží docela otřásala.

Dosud jsem neměl možnost si román přečíst, ale překvapilo mě, že se o něm mluví jako o pokračování předchozího Robertsova díla Exorcistův dům (též vyšlo u FOBOSU), i když tomu nic nenasvědčuje. Četla jste zmíněný román? Popřípadě vidíte nějakou spojitost?

Anatéma je Robertsův debut, v originále vyšla v roce 2020. Exorcistův dům je o dva roky novější, byť příběh je situován do 90. let. Žádná spojitost mezi těmito dvěma díly tedy není, tedy kromě toho, že autor nezapře svůj rukopis a svou lásku k rodné Západní Virginii, která ho v tvorbě inspiruje. V obou dílech se taky vyskytuje pes.

Jak dlouho se živíte jako překladatelka? Je tohle vaše první spolupráce s Naším nakladatelstvím?

Stát se literární překladatelkou bylo mým snem už od útlého věku. Svou první knihu jsem překládala před deseti lety, šlo o první díl ze série fantasy pro děti od Feralové. Tato série mě moc bavila, přestože nejsem fanouškem fantasy. Pro značku Omega, které spadá pod Naše nakladatelství, jsem přeložila rozsáhlý rozhovor s Enniem Morriconem Chyť ten zvuk. Šlo o náročnou, ale nesmírně uspokojivou práci. Na kontě mám i několik komiksových knih, přičemž ve dvou případech šlo o sadomasochistickou pornografii, což pro mě představovalo výzvu nejen z jazykového hlediska. V současné době pracuji na překladu z italštiny, románu Černé srdce, a pak se pustím do dvou detektivek, opět pro Naše nakladatelství.

Co vy a hororový žánr? Bojíte se ráda? Dokáže ve vás kniha vyvolat nepříjemné, mrazivé pocity i během překládání?

Hororový žánr nevyhledávám, přestože jsem už jako devítiletá četla Draculu a během dospívání jsem hltala Stephena Kinga. Překládání je pomalá práce, při níž se víc soustředím na plynulost textu, který vytvářím, a tudíž na mě hororové prvky tolik nepůsobí. Situace je však jiná ve chvíli, kdy po sobě čtu už ucelený hrubý překlad, hledám chyby a ladím stylistiku. Musím se přiznat, že některé „nepříjemné“ pasáže z Anatémy bych byla nejraději přeskočila.

Prozradíte nám na závěr oblíbenou knihu, kterou byste doporučila čtenářům?

Už jsem přiznala, že horory nejsou nic pro mě, takže nevím, zda mé doporučení příznivci FOBOSU ocení. Zbožňuji knihy mistrného anglického vypravěče Jonathana Coea, který u nás není příliš známý a jen málo jeho děl vyšlo v českém překladu. Jedním z nich je Dům spánku, v němž se děj postupně skládá jako mozaika. O napětí v něm není nouze a jedna z postav je strašidelným způsobem šílená, takže ač nejde o horor či thriller v pravém slova smyslu, mohl by nadchnout i příznivce těchto žánrů.