Naši překladatelé a redaktoři

Martina Šímová vystudovala anglistiku-amerikanistiku a finštinu na Univerzitě Karlově a finský jazyk a kulturu na Helsinské univerzitě. Překládá především z angličtiny a finštiny, příležitostně z francouzštiny, zajímá se také o hispánský svět. Jejím nejoblíbenějším žánrem je magický realismus. Pokud zrovna nesedí za počítačem nebo neučí, tráví čas s batohem v přírodě nebo jinde na cestách, nejlépe v obklopení finského moře a jezer. V současné době prochází pětiletým psychoterapeutickým výcvikem v biosyntéze, zároveň se věnuje tzv. biblioterapii, což je terapeutické využití literatury v praxi.

Pokud jde o překládané knihy, s chutí se věnuje všem žánrům – zásadní je myšlenka, jazyk a příběh. Na překládání z finštiny se jí líbí mimo jiné i to, že v rámci finské literární scény je, na rozdíl od rozlehlého anglofonního světa, o poznání snazší navázat osobní, hlubší kontakt s překládanými autory a sledovat obecné dění a nové trendy v literatuře.

AR: Debutový román od finského autora Samiho Tissariho s názvem Krysa je pro mě velké překvapení letošního roku. I když to díky neuvěřitelné rozmanitosti příběhu asi nebude jednoduché, můžete čtenářům ve stručnosti popsat, o co v něm jde?

MŠ: Máte pravdu, příběh odehrávající se v Rusku a Finsku je opravdu velmi košatý. Hlavním hrdinou je Pavel Dybenko, který, jak se dozvídáme už z prvních stránek, způsobil globální katastrofu – umělá inteligence ovládající svět kvůli němu z minuty na minutu přestala fungovat. Vypnuly se veškeré stroje, rozpadl se v podstatě úplně zautomatizovaný státní aparát včetně vlády, policie, armády. Podstatnou část obyvatelstva tvořili takzvaní syntetičtí lidé a ti s krachem UI také vymizeli. Lidé přežívají v doslova v postapokalyptickém světě, není jídlo, palivo, nejsou základní léky. Kniha, žánrově mimochodem rovněž alternativní historie, však přeskakuje mezi mnoha časovými rovinami, takže se dozvídáme i to, co bylo předtím. Sovětský svaz se stal vedoucí světovou velmocí za pomoci umělé inteligence vyvinuté americkým vědcem Frankem Rosenblattem – ta však pozvolna převzala vládu nad lidstvem. Jednu část knihy tvoří také Pavlovo dětství v socialistickém Rusku, což se autorovi podle mě podařilo vykreslit dost reálně – nezapomněl u toho ani na absurdní humor. 

AR: Prozradíte, co je vlastně ona titulní krysa?

MŠ: On je to vlastně TEN krysa. Je to název zmíněné umělé inteligence. Krysa všechno ví. Krysa tě sleduje. Poprvé ten výraz tuším vysloví Pavlova matka Julija, když si stěžuje, že „za výpadky elektřiny můžou ti zatracení krysáci“. Za zmínku stojí i to, že název románu je ve finštině stejný jako v češtině. To slovo zní Finům samozřejmě cizokrajně, pro nás je to normál. Každopádně to funguje i v překladu – jednak je tam ten odkaz na Rusko (rusky je krysa taky „krysa“; крыса), zároveň se v tom slově skrývá něco podlého, pokoutného, něco, co ví o každém šustnutí, je úplně všude a při první příležitosti člověka udá nebo nahlásí.   

AR: Příběh mimo jiné řeší spoustu odborných věcí z oblasti chemie, fyziky a matematiky. Autor se také hluboce zamýšlí nad tajemstvím vesmíru a téměř neustále se pohybuje v několika časových rovinách. Jak moc se tohle všechno odrazilo na náročnosti překladu? 

MŠ: Při každém překladu neustále něco ověřujete, to je prostě fakt. Kdyby někdo nahlédl do mojí historie vyhledávání, asi by se hodně divil. ???? Je ale pravda, že tady toho byla spousta; navíc mnoho z těch teorií, fenoménů a tak podobně jsem vůbec neznala, což potom vyžaduje trochu obsáhlejší nastudování, aby člověk nějak v širším kontextu pochopil, o čem je řeč. S tím se ale při překládání počítá – navíc tohle je pořád krásná neodborná literatura, takže člověk nemusí být raketový vědec, aby pochopil, o co jde. Hodně jsem ale četla třeba o neutrinech, které jsem předtím znala jen jménem.

Paradoxně mnohem horší pro mě tentokrát byly ty „chlapské“ pasáže (naštěstí jich nebylo moc), v nichž se něco rozmontovává nebo smontovává, jako například prastarý dněpr tragicky zesnulého strýčka Vitji. Tam jsem se musela opravdu u skoro každého šroubu a součástky ujišťovat, k čemu to vlastně slouží. Moje skvělá redaktorka Jitka Hanušová je naštěstí zdatná motoristka a dost mi s tím pomohla. Taky jsem šla párkrát za svým tátou. A vždycky byl po ruce i autor.     

AR: Další věcí je alternativní historie. Postavy bujaře slaví Dny Rudé armády, zmíněny jsou „hrdinské“ činy Pavla Jefimoviče Dybenka nebo postava Franka Rosenblatta, kterého pro sebe Sovětský svaz získá poté, co nafinguje jeho smrt. Bylo pro vás těžké orientovat se v tom, kde končí fakta a začíná fikce, popřípadě musela jste si dohledávat některá historická fakta? Nebo to při překladu nehrálo zásadní roli? 

MŠ: Co byla fikce a co ne, si dneska na netu zjistíte dost snadno a na obtížnosti překládání to mnoho nezměnilo, vnímala jsem to čistě příběhově. Spíš mě bavilo si o jednotlivých historických postavách načítat víc a zjišťovat, jak to s nimi bylo doopravdy. Začátek dvacátého stolení v Rusku a Finsku je prostě turbulentní, zajímavý. Myslím, že s Frankem Rosenblattem to byl od autora vážně dobrý nápad – profesor Rosenblatt, významný americký vědec na poli rané umělé inteligence, který je někdy považován za otce strojového učení, ve skutečnosti utonul v Chesapeakské zátoce v roce 1971. V knize ho ale zachrání sovětská ponorka a i s jeho průlomovými, avšak v Americe vysmívanými teoriemi, ho odveze do Sovětského svazu, kde je vědec dotáhne do „zdárného“ konce: Zpátečnický imperialistický Západ vás odvrhl, doktore Rosenblatte. (…) Prosím, nastupte si do našeho plavidla. Pokrokový Východ vás srdečně vítá. Překládalo se to dobře.

AR: Příběh je chytře vystavěn a vedle toho, že přináší velké množství zábavy, řeší i závažná a znepokojivá témata a nabízí spoustu otázek k zamyšlení. Řekl bych, že je i jistou poctou klasickým románům jakou jsou 1984, 451 stupňů Fahrenheita nebo Hlava XXII. Vůbec bych se nedivil, kdyby se Krysa stala časem stejnou klasikou. Jak to vidíte vy?

MŠ: To ukáže čas. Myslím ale, že s ohledem na umělou inteligenci přináší kniha spoustu důležitých a zajímavých postřehů a na pultech knihkupectví se objevila přesně v tu správnou dobu. Ve Finsku vyšla v roce 2022, kdy jsem autora prvně slyšela mluvit na tradičním finském festivalu sci-fi a fantasy literatury FinCon v Helsinkách, a od té doby jsme se událostem v knize podle mě spíš přiblížili než naopak. Nad dopady UI do jisté míry přemýšlíme asi všichni – připraví nás o práci, zhloupneme kvůli ní pod únosnou mez, bude jednou soběstačná, vzbouří se proti nám? Jeden z hrdinů románu, finský vědec a podivín Asko Kivi, tajně vyvine takzvanou „chytrou pilulku“, s jejíž pomocí se lidé snaží konkurovat UI, které samozřejmě inteligenčně nestačí. Problém je, že užívání umotabletky zároveň vede k trvalé impotenci a neplodnosti, takže je to z deště pod okap.     

Jinak s tou poctou klasickým dílům se nepletete – autor, původním povoláním mimo jiné dřevorubec, je pozoruhodně sečtělý a těmito klasiky je nepochybně obeznámen. Myslím, že v knize je dobře vidět kombinace jakési sympatické zemitosti a zároveň opravdového intelektu, což za mě funguje velmi dobře.

AR: Kniha také nabízí pěknou řádku bizarností. Určitě vám některá z nich utkvěla v paměti, z které ji jen tak nevyženete. Já mám minimálně tři takové. Která je ta vaše?

MŠ: Já bych za svou oblíbenou bizarnost jmenovala sprostou beznohou válečnou veteránku babičku Marfu, kterou se rodina pokusí propašovat do Finska nacpanou v příručním zavazadle, nadopovanou barbituráty – babi by totiž do země svých někdejších nepřátel dobrovolně nedostali ani heverem! Dost bizarní byl taky osud nebohého mistra provozu Jasky Linda završený na automatizované montážní lince. Anebo že by tou největší podivností byli šílení narkomani Baturlin a Kravcov, veteráni z války v Afganistánu, kterým s konečnou platností přeskočilo?

AR: Tak s babičkou Marfou jste se strefila přímo do černého. Za další velký bizár považuji Askovu fascinaci jeho mravenčí farmou a tím, čím ty drobečky krmí nebo kvasící mimozemskou civilizaci z planety s příchutí citronové karamelky.

Jako překladatelka máte na svém kontě úctyhodný počet přeložených titulů. Pro FOBOS to byly například knihy Kill Creek nebo Elementálové. Vedle toho pro Naše nakladatelství pracujete jako koordinátorka překladů. Co všechno vaše práce obnáší?

MŠ: Díky, že jste mi připomněl Kill Creek a Elementály, to jsou za mě moc povedené horory! Zvlášť Elementálové mi přišli zajímaví, ale holt to nebyl mainstream, takže jsme se asi mnoha čtenářům nezavděčili. Ta hutná atmosféra, výborně vykreslené postavy a zasazení na americký Jih jsou ale neskutečné.  

Co se týče mojí práce, v kostce jde především o to, že jakmile koupíme práva na překlad, zadávám texty překladatelům – jinými slovy přemýšlím o tom, kdo by byl pro ten který text nejvhodnější. Dále jsem překladateli k dispozici po celou dobu překladu až do jeho odevzdání – do okamžiku, než je text předán na zevrubnou redakci a následně korekturu. Někdy se na obecnější rovině bavíme o míře hovorovosti, vhodném idiolektu pro tu či onu postavu, ale i o praktičtějších věcech, třeba jak přistoupit ke zpracování rejstříku na konci knihy, případně o čemkoliv dalším, co překladatel považuje za vhodné probrat. Taky sem tam zadávám zkušební překlady novým překladatelům a posuzuju je. Plus všechny možné další drobnější úkony – občas přeložím nějaký článek či interview, sama s někým udělám rozhovor a tak dále. Je to rozmanitá práce.