Úryvky

Jak se dočtete i na obálce knihy, Podivná doba od C. K. McDonella je městská fantasy plná humoru a napětí. Dobře ji ale vystihuje také pojem situační komedie. Hlavní aktéři příběhu, členové redakce manchesterského týdeníku o paranormálních jevech, mají totiž opravdový talent na to dostávat se do bizarních situací. Někdy je k tomu donutí jejich vlastní smůla, jindy jejich práce nebo v horším případě přímo šéfredaktor Banecroft. A zatímco redaktoři Podivné doby řeší, tak jako každý týden, palčivý problém, a tedy obsah nového čísla týdeníku, začíná ve městě sílit černá magie.

Přečtěte si úryvek z osmé kapitoly, kde se hlavní hrdinka Hana, nová redaktorka Podivné doby, poprvé ocitá na redakční radě týdeníku. 

"Zdálo se, že celý proces přece jen má určitý hrubý řád, přičemž slovo „hrubý“ jednoznačně převažovalo nad slovem „řád“. Porada začala tím, že Grace stručně představila články zaslané externími spolupracovníky – jak by je nejspíš označila Hana, ačkoli Banecroft dával přednost titulu „idioti, co mi nelezou denně na oči“.

Nejdůležitější reportáže měli podle všeho na starost Ox a Reggie, kterým ona rozhodně nehodlala říkat „Číňánek“ a „tlusťoch“. Pojem „reportáž“ byl popravdě řečeno poněkud nadnesený, ale Hana si chtěla zachovat nadhled. Vypadalo to, že Ox to z těch dvou umí s Banecroftem o trochu lépe, přinejmenším v tom smyslu, že na něj Banecroft řval nepatrně méně často než na Reggieho. Jeho příspěvky o pozorováních UFO, bláznivých konspiračních teoriích a prapodivných robotech vynalezených v Japonsku většinou odpovídaly tomu, co Banecroft hledal.

Naproti tomu Reggie se neustále pokoušel prosazovat články, které podle něj „budou zajímat všechny seriózní paranormalisty“. Banecroft jedním okem sledoval Grace, která mu počítala nadávky, a postupně se uchýlil k tomu, že svoji nespokojenost vyjadřoval jen temným mručením. Přesto by nebylo fér srovnávat jeho chování s chováním rozmazleného dítěte – Hana ještě neviděla dítě, které by se dokázalo chovat hrubě s takovou vytrvalostí a nápaditostí. Když Reggie se svými návrhy končil, Banecroft byl od neustálého chrčení celý rudý v obličeji a sotva chraptěl. Hana se sice v ničem z toho pořádně nevyznala, ale připadalo jí, že Reggie se snaží posunout noviny „serióznějším“ směrem. Bezvýsledně.

Včera si Hana vzala domů jeden výtisk posledního čísla Podivné doby. Jak stálo v záhlaví, úkolem týdeníku bylo přinášet zprávy o podivnostech a zázracích z celého světa „i ze světa za jeho hranicemi“. Při čtení diskusí o obskurních konspiračních teoriích a článků o pozorováních bájných tvorů nebo o lidech, kteří provádějí nejrůznější uhozené a znepokojující věci – přičemž překvapivě velká část z nich je provádí nahá –, neustále v duchu slyšela tátův hlas halekající: „Blbost!“

Hana se nepovažovala za kdovíjak prudérní, ale sloupek eufemisticky nazvaný „Vztahy“, podle všeho pravidelná rubrika, ji přece jen poněkud šokoval. Obsahoval výčet věcí, za které se ženy „provdaly“ nebo se kterými se muži pokoušeli o pohlavní styk. Její zatím-stále-manžel byl sice tak trochu závislý na sexu, ale aspoň ho nikdy nikdo nepřistihl, jak se snaží obcovat se sochami terakotové armády. A kdyby se Hana vydala stejnou cestou jako jistá žena z Wyomingu a řekla své ano kombajnu – jak odlišný mohla dnes vést život!

Hana zavřela noviny a chvíli úpěnlivě přesvědčovala sama sebe. Podívej, poprvé v životě máš práci. A jestli je náplní té práce vydávání nesmyslů, tak se koukej postarat, ať jsi ta nejlepší vydavatelka nesmyslů, jakou ze sebe dokážeš udělat. Existují určitě i horší zaměstnání. Na druhou stranu pokud jde o šéfy, patřil Banecroft rozhodně mezi ty nejotřesnější.

Měl velice osobitý systém redakčního rozhodování, založený na klasifikaci mořského života. Kdykoli někdo navrhl téma na článek, Banecroft začal buďto pokládat doplňující otázky, nebo rovnou zvolal jméno nějakého vodního živočicha společně s číslem a šlo se dál. Hanu to zpočátku mátlo, ale postupně se dovtípila, že šéfredaktor tímto způsobem určuje rozsah článku a stránku, na které má vyjít.

„Plankton“ byly kratičké noticky na dva řádky, „krevety“ zabíraly jeden odstavec, „pstruzi“ dva, „lososi“ tři, „delfíni“ celou stránku a „žraloci“ rovnou dvě. Když se zeptal: „Smažený?“, podle všeho to znamenalo: „Budou u toho fotky?“, zatímco „bubliny“ značily citace – což obojí dávalo článku větší šanci na přijetí. Když se mu nějaký námět nelíbil, „hodil ho zpátky“ nebo ho „dal do mrazáku“ – Hana pochopila, že si takový námět nechají v zásobě na jindy. A „velryba“… inu, žádnou velrybu zatím neměli, a proto atmosféra v zasedačce stále houstla. Ačkoli k tomu přispívala i skutečnost, že si Banecroft zul botu ze zdravé nohy, a následný zápach naznačoval, že označení „zdravá“ je v tomto případě jen relativní."