Úryvky

Přečtěte si úryvek titulu Devatenáct pařátů a jeden temný pták od Agustiny Baztericy, autorky bestselleru Znamenitá mrtvola. Na následujícíh řádcích najdete část povídky s názvem Sotva slyšitelný, rychlý a děsivý zvuk.

Na modrou dlažbu dvorku dopadla nejdřív zubní protéza. Rozlomila se a ten drsný, kovový zvuk způsobil, že ses zastavila. Sehnula ses, abys zvedla jednu polovinu. Všimla sis, že je stará a patřila někomu, kdo nebyl příliš čistotný a dentální hygieně věnoval pramalou pozornost. Položila sis otázku, komu může patřit, jestli třeba nějakého souseda nenapadlo, že ji vyhodí, nebo mu upadla. Chystala ses udělat další krok, abys mohla zvednout druhou polovinu, ale zůstala jsi stát a uvažovala jsi nad tím, že je lehce ironické, že jsi našla zubní protézu zrovna na svém dvorku, na dvorku patřícím zubařce, když vtom na zem dopadlo Menendézovo tělo, jen pár vteřin po protéze.
   Zvuk Menendézova těla, když ztěžka dopadlo na zem, polámalo se a umíralo na modré dlažbě tvého dvorku, ten obyčejný, hluboký zvuk, tě přikoval na místě. Sevřela jsi zubní protézu tak silně, že sis poranila ruku, a sledovala jsi, jak ti Menendézova krev špiní dvorek. Zdálo se ti, že slyšíš, jak ti krev znečišťuje podlahu, zdálo se ti, že chápeš, že se ten zvuk podobá chladu, neznatelnému, rychlému, děsivému chladu.
   Jakoby setrvačností ses sehnula a zvedla jsi ze země druhý kus protézy, který zůstal ležet kousíček od tvé nahé nohy, od tvé bosé nohy, od nohy prvního ledna, když je tady v Argentině léto a začíná šťastný nový rok nabytý událostmi a na modrých dlaždičkách tvého dvorku leží mrtvé tělo tvého souseda Menendéze.
   Podívala ses na Menendézovo tělo, nahé a bez zubní protézy. Usmála ses, protože spravit Menendézovi protézu by bylo tak snadné a udělala bys to zdarma, protože Menendéz je tvůj soused, byl to tvůj soused. Prázdnou pusu měl dokořán. Na tváři výraz plný nenávisti, nezkalené nenávisti, zaměřené zcela konkrétně, nenávisti k sousedce z přízemí, z bytu B, nenávisti k tobě. Sledovala jsi, jak Menendézova rudá, ve skutečnosti vlastně černá krev pomalu přitéká ke tvé pravé noze, a uvědomila sis, že tě půl centimetru dělilo od toho, abys skončila pod slaboučkými, ale pádnými kostmi Menendéze, pod zažloutlou, mastnou, vražednou kůží Menendéze, pod bezzubými ústy toho hnusného staříka Menendéze.
   Zvuk Menendézova těla, když páchalo sebevraždu na modrých dlaždičkách tvého dvorku, ten zvuk, jenž se teď jevil slabý, téměř nevýznamný, ale který byl zároveň přehnaný, krutý, se prolnul s otázkou, proč se musel zabít zrovna na tvém dvorku. Měl na výběr spoustu jiných dvorků: dvorky opuštěné, dvorky mnohem rozlehlejší, dvorky osázené květinami, prázdné dvorky, krásné dvorky, dvorky, kde sousedka prvního ledna nevěšela prádlo bosá a v noční košili. Podívala ses vzhůru a pochopila jsi, že Menendéz se mohl zabít na tvém dvorku jedině tak, že si vylezl na zeď u terasy. Menendéz si vybral tvůj dvorek, vybral si tebe. Pokusil se tě zabít, nebo tě alespoň zranit. Takový puntičkář, ten Menendéz, a přitom úplné budižkničemu, napadlo tě.
   Po zádech ti přeběhl mráz, když sis všimla, že ti krev pomalu, ale nelítostně obtéká chodidlo. Ten sotva patrný zvuk červené tekutiny pohybující se v tichu tě úplně přimrazil a tobě se chtělo řvát, ale prostě jsi jen dál hleděla na tu protézu.